Ten den jsem prožila snad nejhorší chvíle ve svém životě. Zároveň jsem ale potkala lásku, jež měla podobu rytíře v zářivé zbroji.

Ihned po škole jsem nastoupila jako učitelka do mateřské školky. Ta profese mě bavila, navíc jsem měla skvělou starší kolegyni, která mi hodně pomáhala. „Zítra mám volno, musíš to tu zvládnout sama,“ řekla mi však jednoho dne s ustaraným výrazem.

Kde je Toník?

„Neměj strach, to zvládnu,“ uklidnila jsem ji. Ve školce jsem přece jen pracovala už téměř rok. Druhý den ve školce probíhal jako každý jiný, vše mi šlo výborně. Ovšem pak se šlo na vycházku. Cíl byl nedaleký parčík.

Děti šly spořádaně, ve dvojicích a já je jako starostlivá kvočna neustále počítala. Byly všechny. K naší smůle ten den park ale nebyl prázdný. Základní škola zde měla sportovní den. A do tohoto mumraje se nadšeně rozeběhly i mé dětičky, a já za nimi.

O pár minut později jsme úspěšně dorazili k prolézačkám. Pro jistotu jsem znovu naši skupinku spočítala, což nebylo snadné, vzhledem k tomu, že se děti vmísily mezi žactvo. Když jsem se ale dopočítala kladného výsledku, oddychla jsem si. Asi o hodinu později jsem zavelela k návratu.

Děti se začaly rovnat do dvojiček a mě polilo horko.Jedna dvojice nebyla kompletní, chlapeček Toník chyběl. Očima jsem těkala mezi dětmi, prolézačkami a okolím. Jako by se do země propadl. Zmateně jsem pobíhala sem a tam. V životě jsem nezažila takový strach.

A když už jsem myslela, že propuknu v pláč, vidím, že se k nám blíží cizí mužská postava. A v náruči nese malého Tondu. Zdálky a v tom prudkém poledním slunci se mi zdálo, jako když vidím rytíře v zářivé zbroji. Okamžitě jsem se k těm dvěma rozeběhla, a začala Toníčka objímat.

Byl tu, a byl v pořádku. „Našel jsem ho u svého stánku se zmrzlinou,“ začal vysvětlovat ten cizí pan zachránce. „On je Tonda, já jsem Tonda, tak jsme si rozuměli,“ smál se. Poděkovala jsem mu v té chvíli snad stokrát a odvedla děti do školky.

Krásný den

Ještě ten den na mou hlavu snesly hromy blesky, Toník se hned mamince pochlubil, jaký měl zážitek. A tak jsem k večeru odcházela z práce úplně vyčerpaná a napadlo mě, že bych se mo-

hla stavit u stánku se zmrzlinou a ještě jednou panu zachránci poděkovat.

On měl ale podobný nápad, čekal na mě před školkou s kytičkou kopretin. „Říkal jsem si, že budete potřebovat zpříjemnit den,“ řekl. A tak mě v ten den zachránil podruhé. A od té doby mě zachraňuje neustále, je to můj báječný manžel.

Dagmar (59), Hradec Králové