Byla jsem mladá a důvěřivá. Sedla jsem na lep svému šéfovi. Moje matka mu ale jeho úmysly překazila a mně otevřela oči.

V tehdejším zaměstnání jsem trávila spoutu času. Prostě od rána do večera. Jednoho dne ke mně přišel šéf a povídá: „Všiml jsem si, že tu skoro každý den pracuješ přesčas. Nemáš hlad?“ zeptal se.

První rande

„Strašný!“ vydechla jsem. „Tak toho nech, zvu tě na večeři!“ Byl to krásný večer! Vyprávěla jsem mu o maminčině dlouhé nemoci a o tom, jak jsem se těžko vyrovnávala s její smrtí.

„Já jsem vlastně taky osamělý.“ A tak jsem se dověděla, že se rozvádí, i když má dvě děti.

Jeho žena má jiného. Začali jsme spolu chodit. Víkendy jsem ale byla sama, Tomáš se věnoval dětem. „Na dovolenou jedu za kamarádem do Thajska. Co kdybychom si pak naplánovali nějaký prodloužený víkend? Třeba Paříž?“ konejšil mě.

Dva dny před odletem se u mě ještě zastavil. „Vůbec nevím, jak to těch čtrnáct dnů bez tebe vydržím.“ Tehdy jsem si, nevím proč, vzpomněla na svou zesnulou maminku a řekla si v duchu: Co bys na to řekla, mami?

Přestože bylo venku bezvětří, poryv větru shodil ze stolu Tomášovu tašku, ze které se vysypaly papíry. Zvedla jsem je z podlahy a uviděla čtyři letenky a voucher. Kromě Tomáše tam byla jména jeho manželky a dětí.

Prasklo to

„Já ti to vysvětlím,“ koktal šéf. „Jedou taky, ale budeme bydlet zvlášť.“ „A proč jsi mi to neřekl?“ „Bál jsem se, že budeš žárlit.“ Tři dny nato mu přišel do práce fax. Návrh projektu na dům od architekta.

Dole bylo připsáno: „Pozdravujte vaši ženu, zakomponoval jsem její připomínky.“ Tehdy jsem pochopila, že mě mrtvá maminka varovala. Změnila jsem práci a potkala úžasného chlapa, se kterým jsem dodnes.

Lenka (57), Břeclav