Po rozvodu jsem se vrátila tam, odkud jsem před lety přišla. A dnes už vím, že jsem nemohla udělat lépe. Jsem šťastná.

Seděla jsem u stolu a dívala se na nebe. Schylovalo se k bouřce. Bílé obláčky po blankytné obloze doháněl černočerný mrak a z dálky se ozývalo burácení hromů. Ta podívaná mě fascinovala.

Dobře jsem věděla, že ke stejné situaci se schyluje i v mém životě. Na můj rodinný přístav se řítila bouře jménem rozvod, která s sebou brala vše, co mi do té doby bylo milé. Schovávat se před ní nemělo smysl. O pár hodin později už to bylo černé na bílém. Byla jsem rozvedená.

Nanovo

V jednu chvíli se milujete, plníte alba šťastnými snímky, a vzápětí musíte odpovídat na otázku:

„Odstěhuješ se ty, nebo já?“ V našem případě jsem zavelela k ústupu já, sbalila do krabic od banánů dvacet let života a přestěhovala se zpět do rodné vísky, kde mi po rodičích zbyl domek.

Zatímco můj muž chytal druhou mízu po boku podstatně mladší dámy, já jsem řešila rekonstrukci zchátralého domu, ale také svého života. Ves se od dob mého mládí změnila, starých známých bylo jako šafránu a sehnat řemeslníka nebylo snadné.

„Zeptejte se vašeho souseda, stejně nemá co na práci,“ radila mi všetečná prodavačka v samoobsluze. Hned se rozpovídala, že můj soused přišel o ženu i o práci a jen se, jak prohlásila, „fláká doma“. Zdálo se mi to zvláštní, dům sousedů vypadal neobydleně.

Samorost Slávek

Kdysi v tom domku žila sousedka, která měla syna, který byl tak trošku samorost. Jak jen se jmenoval? Slávek? Dala jsem na radu a zazvonila na domovní zvonek. Za chvíli se otevřely dveře a vylezl z nich Slávek. „Co je?“ zeptal se nabroušeně.

A já nasadila úsměv, vysvětlila situaci a zeptala se, zda by mi s rekonstrukcí pomohl.

„Zítra přijdu,“ zamumlal a zabouchl mi dveře před nosem. Bručoun, říkala jsem si, ale snad mi pomůže. A pomohl! Během dvou měsíců jsem měla opravenou střechu, podlahu, ale také pergolu a plot.

Lepšího řemeslníka bych si neuměla představit, navíc za to nechtěl ani korunu. A tak jsem ho alespoň denně zásobovala dobrotami.

Byla jsem šťastná, že mám zase pro koho vařit. Stále to byl bručoun, postupem času jsem si ale víc a víc uvědomovala, že to se mi na něm líbí, že je to vlastně můj bručoun. A hle, dnes už je to pětadvacet let.

Se Slávečkem jsme se nikdy nevzali, v našem věku se mi to už zdálo nevhodné, přesto ale máme jeden druhého a pevně doufáme, že ještě spoustu let mít budeme.

Alžběta (65), Náchodsko