Až donedávna jsem byla se svým vzhledem spokojená. Před několika měsíci jsem se ale při pohledu do zrcadla vyděsila. Taková změna!

Byla jsem vždycky pěkná ženská, když se mi ale přehoupla padesátka a dostavilo se klimakterium, ze dne na den jsem zaznamenala děsivou změnu. Zírala jsem na sebe do zrcadla a nemohla se poznat.

Tváře najednou visely dolů, zvýraznily se rýhy v obličeji a zmenšily se mi oči. Zpanikařila jsem z toho strašlivého poznání. Tu noc jsem nemohla vůbec usnout.

Co si jen počnu?

Najednou jsem se přistihla, jak pozoruju starší dámy kolem sedmdesátky. Na některých je i v tomto věku vidět, že bývaly velké krasavice. A říkám si, jak se asi smiřovaly s postupujícím věkem.

Začala jsem si připouštět, že se ze mě stane tlustá babka, co sedí v cukrárně a láduje se dortíky.

Těší se na seriál v televizi a z toho, jaké akce v supermarketech vychytala. Slzy se mi při té představě hrnuly do očí. A pak jsem jednou potkala Irenu. Seděla na lavičce v parku a prohlížela si nějaký katalog.

Našla jsem cestu

Byla upravená a vypadala spokojeně. Když si všimla, jak na ní zírám, usmála se a povídá: „Tak si dám letos na jaře Kanáry a v listopadu Egypt, mezitím nějaké naše lázně a masáže.“ Začaly jsme si povídat. Nemohla jsem uvěřit, když mi řekla, že jí bude za dva roky sedmdesát.

A jaký byl její recept na věčné mládí? Nezabývat se věkem, žít život naplno a hlavně se z něho radovat. Vzala jsem si její slova k srdci a už své vrásky neřeším.

A udělala jsem dobře, protože mi lidé čím dál častěji říkají, jak jen to dělám, že ze mě vyzařuje taková úžasná energie. Inu, vzhled asi opravdu není všechno.

Zdena (57), Praha