Opravovala jsem v kostele fresku, když vstoupil podivný muž v kapuci. Obešel křtitelnici velikým obloukem a zamířil ke mně.

Slunce zapadalo za obzor. Nebe se zatáhlo a začalo pršet. Rozhodla jsem se tedy přestat s prací, na kterou jsem špatně viděla. Stála jsem na lešení u velkého oltářního obrazu v kostele. Freska byla už téměř zrekonstruovaná. Chyběl jen poslední detail, tvář anděla, který se vznášel nad madonou.

Dveře zavrzaly

Práce mi přestala jít od ruky. Nanášení barev nebylo dost rychlé do mokré omítky. Připadalo mi, že má pravá ruka držící štětec jako by mi nepatřila. Jedna z lamp, mířících na obraz, začala vypovídat službu, jako kdyby byla sama již unavená.

Zrovna když jsem se rozhodla slézt z lešení a pro dnešek s prací skončit, tak za mými zády zarachotily dveře kostela. „Kdo to může být?“ pomyslela jsem si. Kostel byl celý v rekonstrukci a veřejnosti nepřístupný.

Neznámý mě sledoval

Kdyby dveře nezavrzaly, ani bych si nevšimla, že mám společnost. Postava, která vešla, se podivně kymácela. Blížila se k hlavnímu oltáři. Vyhnula se velkým obloukem křtitelnici a zamířila do předních dřevěných lavic. V kostele bylo šero, které se pomalu měnilo v tmu.

„Kostel je zavřený!“ zavolala jsem, ale postava usedla do lavice a sledovala mě při práci. Byla oděna do dlouhého černého pláště. Hlavu měla schovanou pod kapucí. Uklízela jsem štětce, když vtom jsem si všimla, že z tváře madony kanou slzy.

Přiložila jsem k jejímu obličeji štětec. Kapky se do něj vsakovaly.

Oči jako dva uhlíky

Postava neznámého se zvedla a blížila se k mému lešení. Sešla jsem a stanula před neznámým návštěvníkem. Při pohledu do jeho tváře jako bych se dívala do bezedné studny. Učinil ještě dva kroky ke mně. V kapuci vyrůstaly dva výčnělky, jež se podobaly rohům!

Pak vzplanuly jeho oči jako dva řezavé uhlíky. Po těle mi přeběhl mráz a chybělo jen málo, abych nevykřikla hrůzou.

Ďábel ho opustil

Neznámý rozpřáhl ruce a pod pláštěm se objevilo odporné tělo. Snad jsem vytušila i dvojici blanitých křídel s drápy podobnými netopýřím. Pozdvihla jsem svoji jedinou zbraň – štětec. Nestvůra ustoupila zpět. Zachránily mě slzy madony, které pronikly do mého malířského nářadí.

Ďábelské stvoření se proměnilo opět v člověka ukrývajícího se pod širokým pláštěm. Tvář se utopila v kapuci. Belhala se rychle pryč, napadaje na jednu nohu připomínající koňské kopyto. V hrdle mi vyschlo.

Dobro bylo silnější

Když jsem se vrátila ke své rozdělané práci, zjistila jsem, že tvář posledního z andělů se proměnila ve škleb čerta. Neznámá návštěva, zřejmě ze samotného pekla, chtěla, abych namalovala posledního z andělů jako ďábla! Obraz jsem přemalovala do původní podoby.

Při doteku vlhké omítky se od štětce kouřilo a cítila jsem zápach síry. Slzy madony byly silnější.

Petra A. (54), Olomouc