Procházela jsem se tím starým krásným městem a trápila se porouchaným fotoaparátem. Až se najednou objevil charismatický muž.

Fotoaparát mě zlobil už první den, kdy jsem přicestovala na Slovensko.

Byla jsem kousek od Vysokých Tater v městě Kežmarok, nazývaném „perla pod Vysokými Tatrami.“ Už jsem se chystala vytáhnout mobil a fotit unikátně zachovalé městské opevnění pomocí něho, když ke mně přistoupil muž.

„Dovolíte, mohu se na to podívat?“ zeptal se a vzal mi fotoaparát z ruky. „Asi vybitá baterie!“ prohodila jsem a koukala na neznámého, jak si poradí s tím mým technickým křápem. „Teď už bude fotit!“ řekl po chvíli manipulace s ním.

Zkusila jsem to, a ono to fungovalo. Zaplavila mě vlna radosti.

Nevěděla jsem, jak mám neznámému muži poděkovat. Prohlédla jsem si ho podrobněji. Určitě pocházel odněkud z Balkánu. Byl to takový typ. Snědý, opálený, černé kučeravé vlasy a oči jako dva řezavé uhlíky.

Byl ustrojen do dlouhého černého kabátu a kalhot stejné barvy. Boty na nohou měl perfektně vyleštěné.

Byl to hrabě

Uklonil se přede mnou. „Dovolte, abych se představil, hrabě Tökölly!“ uchopil moji ruku, aby ji mohl na hřbetu políbit. To jeho podivně znějící jméno mně bylo povědomé.

Otevřela jsem svého průvodce po památkách a rychle v něm zalistovala. „Snad nejste příbuzný s rodem Tökölly, který je tady udáván v průvodci?“ „Jsem poslední z rodu. Můj prapředek nechal založit tento hrad už v patnáctém století.“

Ohromil mě

„Postavil ho na místě starého kláštera a kostela sv. Alžběty,“ pokračoval ve svém výkladu a já byla jeho vědomostmi úplně okouzlena. Naprosto bravurně vyprávěl historii svého rodu, který byl s tímto městem spjat. Učinil na mě opravdu silný dojem.

Nechala jsem se od pana hraběte pozvat na oběd do nedaleké restaurace. „Miluji červené víno, ať je jakékoli. Například tohle tokajské má nádhernou barvu almandinu!“ řekl a pozvedl číši vzhůru.

Prohlíželi jsme si ji oba.Nabídl mi projížďku svým luxusním vozem po městě a okolí.

Již se setmělo, když jsem se chystala vystoupit z vozu a vrátit se do hotelu. Tehdy mně bleskově uchopil za ruku a přitáhl ji ke svým rtům. „Máte krásné žíly na zápěstí, napíchnout a odebrat vám krev musí být hračka!“ zvolal.

Nechybělo málo a zabořil by své obnažené tesáky do mého masa. Já ale druhou rukou otevřela pohotově prsten, který jsem měla na ruce. Hrabě bolestivě zanaříkal a nechal moji ruku vyklouznout ze svého sevření. V otevíracím prstenu jsem měla stoprocentní koncentrát česneku!

Vítězství bylo moje

Při svých cestách po památkách jsem totiž nic nenechávala náhodě! Hrabě se zhroutil na volant a zmáčkl svojí bradou klakson. Ječivá siréna zněla jen krátce. Pak se přede mnou postava v černém rozplynula. Slavila jsem vítězství!

Konečně jsem objasnila záhadné zmizení mé kolegyně, která navštívila Kežmarok. Rod Tököllyů žil kdysi v Transylvánii. Jeden z předků hraběte se přátelil s rodem Draculů. Ve skutečnosti byli všichni upíři.

Ivana (62), Praha