Jako většina žen, i já jsem toužila po tom, že se jednoho dne vdám. Přítel měl však na svatbu jiný názor.

S Jirkou jsem chodila už celých osm let. Ve všem jsme si naprosto skvěle rozuměli a nemohli jsme bez sebe být. Po pár letech jsme se sestěhovali a vše se zdálo být takřka ideální. Jenže čas plynul, já začala chtít něco víc, a zdálo se, že Jirka nikoliv.

Vyčkávala jsem

Když jsem začala mluvit o svatbě, Jirka reagoval úsečně a s nezájmem. Naši kamarádi už byli buďto v manželstvích, nebo svatby připravovali, ale my stále nic.

Říkala jsem si, že ho nebudu do ničeho tlačit, a na otázky našich známých, kdy bude svatba, jsem trpělivě odpovídala, že jsme o tom ještě nepřemýšleli nebo že svatba pro nás zatím není zásadní.

Ženit se nechtěl

S každou další návštěvou svatby některého z našich kamarádů však pro mě toto téma bylo stále zásadnější. Jednoho dne jsem to nevydržela a řekla jsem Jirkovi, že si musíme promluvit.

Vysvětlila jsem mu, že se chci vdávat a že už mě nebaví čekat, a zeptala jsem se ho, jestli to má podobně. Jeho odpověď mě zaskočila. Řekl mi, že se ženit nechce, že svatbu považuje za přežitek a hloupé divadlo pro rodinu. Od té doby byla svatba tématem číslo jedna.

Rozchod by bolel víc

Nedokázala jsem ho pochopit a nechtěla jsem přistoupit na to, že bychom se nikdy nevzali. Pořád dokola jsme se o tom hádali, až se náš vztah dostal na bod mrazu.

Skoro to vypadalo, že se rozejdeme, až se něco ve mně zlomilo a já si řekla, že kvůli „papíru“ přece neztratím svoji životní lásku.

Jirkovi jsem proto oznámila, že přistupuji na jeho „pravidla hry“ a vdávat se nemusím. Sice mě to uvnitř stále hlodalo, ale rozchod jsem si nepřála. Oznámila jsem to rodičům, poplakala jsem si s kamarádkami a snažila jsem se s tím smířit.

Letíme do Francie!

Uběhlo pár měsíců a přišlo léto. S Jirkou jsme měli devítileté výročí našeho vztahu a naplánovali jsme si prodloužený víkend na Moravě. Ráno jsme nasedli do auta a vyrazili. Najednou jsem si ale všimla, že jedeme jinam, než máme.

Než jsem se rozkoukala, byli jsme na letišti v Praze a Jirka mi řekl, že pro mě má překvapení. Letěli jsme do Paříže!

Veliké překvapení

Ale to nejlepší mělo ještě přijít. Nejenže pro mě Jirka přichystal romantický víkend, ale hned druhý den, když jsme se procházeli pod Eiffelovou věží, přede mnou poklekl a požádal mě o ruku. Nemohla jsem uvěřit svým očím ani uším.

Řekl mi, že když jsem ustoupila a hodlala jsem se kvůli našemu vztahu vzdát svého snu, uvědomil si, že to měl spíš udělat on. Vzali jsme se za necelý půlrok poté a naši svatbu si Jirka užíval snad ještě víc než já.

Marcela N. (46), střední Čechy