Odmalička věřím v existenci něčeho většího, než jsme my sami. Kdysi jsem se na vlastní oči přesvědčila, že smrt je jen začátek.

Stalo se to před necelými osmi lety. Jednoho dne jsem uviděla z okna své kanceláře něco, na co nikdy nezapomenu. Z nedalekého lesa jako kdyby vystoupila mlha, která mi svým tvarem něco připomínala.

Podvečer v kanceláři

V životě jsem se setkala už s několika tajemnými, až absurdními příhodami. Nad některými z nich mi zůstával občas rozum stát. Nic ale zatím nepředčilo zážitek, který se mi stal před několika lety.

Pracovala jsem tehdy jako sekretářka pro jednu realitní společnost a nebylo výjimkou, že jsem v práci byla i po večerech. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Znuděně jsem seděla v kanceláři a čekala, než se odešle obsáhlé video. Opřela jsem se zády o židli a podívala se z okna.

Mlha nad polem

Kochala jsem se výhledem, který jsem měla vážně úchvatný. Za střechami domů už bylo vidět jen pole a lesy. Stmívalo se a pouliční lampy se pomalu rozsvěcely. Chvíli jsem zírala do dáli, když tu z lesa jako kdyby začala stoupat prazvláštní mlha.

Velkou rychlostí se hnala přes pole. Vytvořila čtyři obláčky bez jasných rysů, ovšem svým tvarem a stylem pohybu mi připomínaly koně. Ale koně to být nemohli, protože už jen ta představa, že se tu bez dozoru prohání stádo bílých koní, mi přišla absurdní.

Sama jsem se navíc přesvědčovala, že bych živé koně jistě poznala. Tihle určitě skuteční nebyli. Už jen ten jejich pohyb. Místo toho, aby běželi, se vznášeli. Pojala jsem tedy podezření, že by se mohlo jednat o duchy.

Ponořila jsem se do myšlenek

Zrovna, když jsem nad tím hluboce přemýšlela, vešla do kanceláře kolegyně. Byla jsem tak zabraná do toho výjevu, že jsem si ani nevšimla, že na mě Martina už nějakou chvilku hovoří. „Marie? Marie! Tak slyšíš mě?“ tázala se mě a já se konečně

probrala.

Viděla to samé!

Vyzvala jsem ji, aby přistoupila blíž a podívala se směrem k lesu. „Co tam vidíš?“ zeptala jsem se jí a ukázala prstem. Martina chvíli mlčky stála, a pak zcela rozhozená tím, co vidí, povídá:

„Co to je? To jsem nikdy v životě neviděla! To jsou koně? Ale oni neběží, oni se vznášejí! To je úžasné!“ pronesla zasněně a dál se jako v transu dívala z okna. Byla jsem ráda, že viděla totéž, co i já, a že jsem se tím pádem nezbláznila.

Obrysy se brzy rozplynuly

Ještě nějakou chvíli jsme ten fantastický výjev pozorovaly a pak koně zmizeli. Zničehonic prostě nebyli. Jako kdyby se na místě rozplynuli. Až mnohem později jsem se dozvěděla, že právě na tom místě, odkud koně vybíhali, stály kdysi koňské kasárny. Věřím, že to byly jejich duše.

Marie K. (56), Děčín