Po smrti těla prý některé duše navštěvují ty, na kterých jim záleželo. Někdy přijdou až po delším čase.
Když mi bylo třicet pět let, zjistili mému otci rakovinu mozku. Léčba bohužel už byla marná. Posledních několik měsíců života strávil tatínek v nemocnici, kde umíral na nádory v mozku.
Noční zvonění
Jednoho večera se ve 22 hodin rozezněl u mě doma zvonek. Vstala jsem a šla otevřít. Zvonek stále nepřerušovaně zněl a vzbudil celou rodinu. Přišla jsem k proskleným dveřím. Nikoho jsem za nimi však neviděla.
Myslela jsem tedy, že někdo strčil sirku do zvonku jako hloupou legraci. Jenže když jsem odemkla a vyšla ven, nebyla tam ani ta sirka. V tu chvíli, kdy jsem byla venku, zvonění ustalo a jen vzduch se ještě chvěl z toho dlouhého ohlušujícího zvuku. Zůstal ve mně velmi stísněný pocit.
Čas tatínkovy smrti
Poslední týdny jsem spala velmi špatně, ale rozhodně to nebyla halucinace z nevyspání, natož pak sen. Slyšeli to všichni a manžel, jakmile jsem se vrátila do ložnice, tak se hned ptal, co se děje. Řekla jsem, že nevím.
Do rána mi to celé vrtalo hlavou a už jsem téměř nespala. Ráno pak přišla zpráva, že otec právě v oněch 22 hodin zemřel. Sama bych to těžko někomu věřila, ale stalo se to a dodnes to nedokážu pochopit.
Dotek na peřině
To ale ještě nemělo být vše. Za nějaký čas jsem byla hodně nemocná, horečka se blížila ke 40 stupňům, a nemohla jsem se ani postavit na nohy. Když mi bylo nejhůř – teploty sice ustupovaly, ale přetrvávaly stupňující se bolesti – ležela jsem, ale nespala.
Najednou jsem cítila, že mi někdo sahá na peřinu. Otevřela jsem oči a bála se otočit hlavu, protože manžel byl v práci, a tak nebyl v domě nikdo, kdo by na ni sahal.
Byl to tatínkův duch?
Dotek však nepolevoval. Stále byl cítit a změnil se v zacloumání. Otočila jsem se tedy a vyděšeně ztuhla. U postele stála postava. Byla tmavá, včetně obličeje. Nebyla ale k poznání. Nevím proč, ale věděla jsem, že je to otec. Něco uvnitř mě mi to říkalo.
Připadala jsem si jako ochrnutá, neschopná hlasu ani pohybu. Postava byla chvíli na místě, pak se pomalu přesunula od boku postele k nohám. Tam se zastavila, zase na pár vteřin, jako by na mě hleděla, a pak se zničehonic rozplynula.
Možné vysvětlení
Je to divné, ale toho dne se mi udělalo lépe a druhý den jsem byla bez obtíží. Vím bezpečně, že to nebyla halucinace a že jsem byla vzhůru.
Když jsem to vyprávěla kamarádce, která věří na věci mezi nebem a zemí, tak mi řekla, že to byl můj tatínek, který mě přišel z té nemoci uzdravit.
Věřila jsem tomu. Ani rodina se mi nesmála. Ostatně, po té příhodě se zvonkem měla ke smíchu nad podivnými záhadami daleko. Všichni jsme se na tyto, zdánlivě neuvěřitelné příhody začali dívat jinak.
Veronika J. (51), České Budějovice
