Prateta a prastrýc přijeli předpotopním vozem a poctili nás návštěvou. Vozili mi dárečky a byla s nimi velká legrace.

Dodnes si pamatuji, jak jsem se těšívala, až v neděli přijedou. Prateta Anastázie a prastrýc František zaparkovali obstarožní, z dnešního pohledu až legrační vůz před naši vilku.

Koukala jsem z okna, jak se blíží, on vzpřímený jako jedle, ona nastrojená do nedělního a v kloboučku z roku raz dva.

Byla jsem malá holka a těšila se na dárečky. Pokaždé nějaké vezli. Neměli děti, a tak se soustředili na mě.

Prateta mě hladila po vláskách a prastrýc hledal po kapsách sladkosti – dlouho mu to trvalo, schválně to prodlužoval, lišácky po mně pokukoval a mumlal si:

„No já jsem to snad zapomněl nebo co…“ a já se chvěla nedočkavostí. Nakonec se vytasil s nugátovými bonbony v papírovém pytlíku, s tureckým medem anebo mandlemi obalovanými v cukru – zkrátka s nevýslovnými dobrotami.

Korunka z plechu

A prateta, ta zas uměla šít a plést, a tak mě obdarovávala halenkami, sukýnkami, šálami, troufla si i na šaty. Přešila mi i večerní šaty, které nosívala k muzice, jak říkala.

Ty jsem nesměla nosit do školy, ale doma jsem si je zkoušela před zrcadlem, dlouhé až na zem a pošité perličkami, a připadala jsem si jako princezna.

Prastrýc mi vyrobil z plechu i korunku, dodnes ji mám schovanou. Jejich návštěvy jsem milovala! Nejen pro ty dárky – byla to totiž legrace. Prateta vysokým, pištivým hlasem pomlouvala celou naši rodinu, všechny příbuzné, i ty nejvzdálenější, a to mě bavilo.

Pamatuji si, jak říkávala: „Jaruš, ta se nevdá, vždyť je jí čtyřicet. A kdo by si ji taky vzal, když se chová jako starej lampasák!“ Máma si přiložila prst ke rtům a žadonila: „Stázičko, radši to neříkej před Karlou, takové věci by se před dětmi neměly říkat…“

Jednou bude tvůj

Z rozhovoru dospělých jsem pochopila, že prateta bývala bohatá, ale pak se něco strašného stalo, což jsem vyrozuměla ze zmínky o tom, že „po osmačtyřicátým o všecko přišla.“

Bydleli s prastrýcem tiché ulici v krásném starobylém domě, kde mi prateta stokrát hrdě předváděla obsah šperkovnice a upozorňovala: „Jednou bude tenhle zlatý prstýnek s červeným kamínkem tvůj, Karličko.“

Třásla jsem se při té představě rozrušením. Budu mít prstýnek jako žádná jiná holka ze třídy! A to se také stalo. Navlékla jsem si ten skvost – byl mi velký – a navzdory představám necítila radost.

Sice mi bylo jasné, jak budou spolužačky valit oči, ale co z toho, když prateta už nikdy nepřijede na návštěvu a už nikdy pištivě neprohlásí, že se ta stará semetrika Jaruš nevdá. Odložila jsem prsten s rubínem na dno šuplíku. Cítila jsem nekonečný smutek.

Karla (64), Kopřivnice