Dobro nebývá vždy odměněno dobrem. Ale to samotné zklamání, že vůbec k něčemu takovému došlo, je mnohem horší než to, co se mi stalo.

Stojíme proti sobě, dělí nás pouze jedna řada lavic v soudní síni. Eda má na rukou želízka, já visím na berlích. Uhýbá pohledem, klopí hlavu.

Chtěla bych, aby se mi podíval zpříma do očí, abych v nich mohla hledat odpověď na mou otázku, která zůstane asi navždy nezodpovězená: Proč? Vždyť měl u mě vždycky všechno, co potřeboval.

S mužem jsme našli řešení

Když jsem se vdávala, měla jsem v plánu velkou rodinu. Oba jsme s mužem Jiřím milovali děti. Jenže se nám jaksi nedařilo. Nakonec jsme se svěřili do rukou odborníků a absolvovali řadu vyšetření. Ukázalo se, že děti mít nemohu.

Byla to pro mě hrozná zpráva. Když jsem se trochu vzpamatovala, navrhla jsem manželovi, abychom se rozvedli. Nechtěla jsem stát v cestě jeho snu mít velkou rodinu. On to však rázně odmítl, zůstal se mnou a jako první navrhl adopci.

Je to dobrá volba

Říkala jsem si, proč ne. V dětských domovech žije tolik „nechtěných“ dětí, proč některému nedopřát opravdovou rodinu. A tak jsme si po náročných testech, pohovorech a papírování přinesli domu Edíka.

Bylo to ještě mimino. Krásné sladké dítě, které jsme si s manželem okamžitě zamilovali. Od prvního momentu byl naším milovaným synem. Proto jsme si nevzali nakonec ani další plánované děti. Chtěli jsme se plně věnovat Edíkovi.

Měli jsme z něj radost

Edík byl poslušné, roztomilé dítě. Byl velmi zvídavý a manžel ho moc rád poučoval o všem možném. I ve škole byl náš syn pilný žáček a dobře se učil. Tedy jen na základní škole. Pak nastoupil na průmyslovku a vše se změnilo. Nastaly nám složité časy. Jako když mávneš kouzelným proutkem, náš vzorný syn se změnil.

Změna nás zaskočila

Začal zanedbávat učení, chodil za školu, doma na nás byl drzý a vůbec nás neposlouchal. Zprvu jsme si říkali, že je to jen pubertální revolta a že ho to přejde. Když jsme ale zjistili, že ke všemu ještě začal brát drogy, pochopili jsme, že je zle.

Jenže s Edou nebyla žádná řeč. A když jsme trochu přitvrdili a vyžadovali poslušnost,jednoduše se sbalil a odešel z domu.

Zámek jsme nikdy nevyměnili

Měl klíče od bytu, a tak se vracel potajnu, když jsme nebyli doma. Vyjedl lednici, sebral něco, co se dalo zpeněžit. Přiznám se, že jsem mu tam často sama nechávala nějaké peníze. Byla jsem vlastně ráda, že mám o něm alespoň tímto způsobem zprávy, že žije. Proto jsem nedovolila, aby manžel vyměnil zámek ve dveřích.

Doma mě prostě nečekal

Tehdy ráno jsem zaspala, nebylo mi dobře, a tak jsem zavolala do práce a vzala si volno. Udělala jsem si snídani a najednou zaharašily klíče ve dveřích. Srdce mi poskočilo radostí. Konečně zase uvidím Edu. Stál ve dveřích celý zaražený, ale neutekl.

Chvíli jsem se snažila s ním komunikovat. Ale na mé otázky vůbec nereagoval. Celkově se choval velmi divně a neustále jen opakoval, že potřebuje peníze. Dál už si toho moc nepamatuji. Probrala jsem se až v nemocnici, po operaci.

Měla jsem komplikovanou zlomeninu nohy, pánve a další pohmožděniny. To vše po pádu z balkonu ve druhém patře našeho domu. Edu obvinili z pokusu o zabití a já se už nikdy na nohu pořádně nepostavím. To je konec naší rodinné pohádky.

Milena D. (56), severní Čechy