Láska vás může nečekaně přepadnout v každém věku. Je dobré se tomu nebránit, ať si okolí klidně říká, co chce. Vzácný je totiž každý den.

Když jsem se před čtyřmi roky dostala do penzionu pro seniory, myslela jsem si, že je to můj definitivní konec. Dlouhou dobu jsem žila sice sama, ale ne osamělá. Pohybovala jsem se mezi lidmi různého věku a dělalo mi to dobře.

Najednou jsem se ocitla mezi starci, stejně starými jako já. Chvíli jsem nadávala na osud a trucovala ve svém miniaturním pokoji. A tehdy mě, jak Šípkovou Růženku, ze zakletého pokoje vysvobodil Lojzík.

Vtipný chlapík

Lojzíkovi bylo 78, stejně jako mně. Byl velice milý, měl krásný úsměv a mladé, věčně usměvavé oči. Nebudete tomu asi věřit, ale já se docela obyčejně zamilovala. Cítila jsem takové to mravenčení a nemohla jsem se dočkat, kdy ho zase uvidím.

Bylo mi jedno, že naše těla jsou už poněkud zchátralá. Naše duše totiž byly stejně mladé a náramně si rozuměly.

Bylo to moc krátké

Chodili jsme spolu na procházky, hráli deskové hry, smáli se a čas nám tak krásně plynul. Ten čas byl bohužel proti nám. Oba jsme si kladli otázku, proč jsme se nemohli potkat o trochu dříve. Teď už jsme nechtěli a ani nemohli nic dohánět. Žili jsme jednotlivými okamžiky.

Někteří obyvatelé domova se nám smáli. Nevěřili, že dva lidé, jeden o holi a druhý s chodítkem, mohou ještě zažívat něco jako lásku a chodit spolu na rande, dávat si pusy a květiny. Byli to ti, co už život dávno zabalili. My chtěli žít a oslavit společně devadesátku.

Držela jsem ho v náručí

Na jedné procházce se Lojzíkovi najednou udělalo nevolno. To bude z toho těžkého oběda, mysleli jsme si a posadili se v parku na lavičku. Najednou se Lojzík předklonil a poté se mi svezl na klín. Držela jsem ho v náručí jako malé dítě a on se na mě snažil usmát.

Jeho krásné oči ale potemněly, a než jsem stačila cokoli říct či udělat, zhasly docela. Zůstala jsem sama a život mě najednou nijak netěší. Byla to taková moje labutí píseň. Dál už není nic.

Růžena D. (79), Brno