Díky mé mladší sestřičce se mi konečně podařilo sblížit se s člověkem, kterého jsem tolik milovala. Dodnes jí za to děkuji.

Být starší sestrou je ta největší otrava na světě, přesně to jsem si tehdy říkala. Bylo mi sedmnáct, rodiče měli stále hodně práce a já jsem musela často hlídat svou o deset let mladší sestru.

Nechápejte mne prosím zle, měly jsme se rády. Avšak když v tom věku máte neustále za zády malou sestru, máte pocit, že to je nesnesitelné.

Já už nesáňkuju

„Půjdeš se mnou sáňkovat?“ zeptala se mě jednou Petra s tou svou dětskou nevinností. „Ne! Je mi sedmnáct, já už sáňkovat nechodím!“ odsekla jsem jí tehdy nepříjemně.

Pochopitelně jsem si už tehdy připadala až příliš dospělá na tak dětinskou kratochvíli a rozhodně jsem se nechtěla ztrapňovat někde na kopci.

Co kdyby mě viděl Štěpán, napadlo mě tehdy a oklepala jsem se při představě, jak se mi můj idol směje, zatímco já se válím ve sněhu v doprovodu malé sestry. Štěpán byl má tajná láska, o tři roky starší a samozřejmě si mě nevšímal. Kdyby se to tak změnilo, přála jsem si…

Stála jsem právě ve frontě v samoobsluze, když jsem ho uviděla. Šel po chodníku v doprovodu jeho mladšího bratra a za sebou táhl sáňky. Nevěřila jsem svým očím a musela se smát, zjevně jsme spolu měli společného daleko víc, než jsem si myslela.

I on byl nejspíše vytíženým starším bratrem. Na rozdíl ode mě mu ale zřejmě bylo úplně jedno, kdo se mu bude smát. V tu chvíli to bylo jasné, musím okamžitě na kopec. Vyběhla jsem ze samoobsluhy a upalovala domů. „Oblékni se, jdeme sáňkovat,“ popoháněla jsem vykulenou Petru.

Nedivím se jí, ještě včera jsem ji okřikla, že na sáňkování už jsem stará, a teď jí rvu na hlavu kulich a nemůžu se dočkat toho, až vyrazíme sjíždět kopec. Když jsme dorazily na místo, už tam bylo rušno.

Nebylo snadné v tom mumraji Štěpána najít, ale naštěstí mi pomohla má milovaná sestřička.

Naše cesta stále nekončí

Jak se nakonec ukázalo, malý bráška mého idolu byl jejím kamarádem ze školy, a tak nám cestu k nim našla sama. O hodinu později už jsem táhla sáňky do kopce společně se Štěpánem a oba jsme se smáli tomu, jak si ti dva naši mladší sourozenci dobře rozumějí.

A ostatně, my jsme na tom k mému nadšení nebyli jinak. Díky našim malým sáňkařům jsme k sobě našli společnou cestu, která se už nikdy nerozdělila.

Karolína (55), Liberecko