Jsem moderní žena, nevěřím proto nějakým babským povídačkám. Ale vánoční tradice, třeba lití olova nebo krájení jablíčka, mám odjakživa velmi ráda.

Láska kvete v každém věku – no to je přece nesmysl. Možná ještě tak v románech, ale jste-li dříve narození a vržou vám kolena, myslíte spíš na mast na klouby, slevu na dioptrické brýle, než na nějaké muchlování v parku. To mi říká sousedka, pokaždé když si půjčuje jeden z mých zamilovaných románů.

„Bejvávalo,“ mumlá, když vidí obrázek vášnivě se objímající dvojice na obálce. „Na tohle už jsme staré, viďte, paní? Ale máme jinačí radosti,“ utěšuje mě i sebe. „Zvýší nám důchod.

A zdravotní sandály stojí osm set, a se slevou jsem je koupila za sto padesát.“ Tak to jsou radosti, které nám vdovám zbyly.

Jen z legrace

O Štědrém dnu jsem hostila dceru se zetěm a vnučkou. Potrpíme si na nejrůznější vánoční zvyky, vlastně od setmění skoro nic jiného neděláme, bývá to velká zábava. Nezapomněli jsme ani házet střevícem.

Mají to dělat pochopitelně jen svobodné dívky, ale dcera mi povídá, ať si jen tak z legrace hodím.

Musíte se postavit zády ke dveřím a přes rameno hodit. A on vám ten starý střevíc ukazoval špičkou ke dveřím. „Takže ty se, babi, do roka vdáš,“ dusila se smíchy vnučka. „A na to se napijeme!“ volal zeťák a hned otevíral lahev.

Myslela jsem na to, když jsem se šla projít na Tři krále do zasněženého parku. Potkala jsem sousedku, nesla si krabici s novou rychlovarnou konvicí a nadšeně líčila, o kolik byla zlevněná. „Běžte si taky jednu koupit, udělejte si radost,“ vybízela. „Večer mi povíte, jaká na ni byla sleva.“

Milé setkání

Nezbylo než zamířit do obchodu s konvicemi, bylo mi jasné, že babka večer zazvoní a bude vyzvídat. Věřte tomu, nebo ne, v krámku jsem potkala Vláďu, spolužáka ze základky, kterého jsem neviděla asi sto padesát let – a kdysi jsme spolu chodili.

„No Šárko!“ vydechl. Hned jsme šli na kávu a mluvili jeden přes druhého, potřebovali jsme si toho tolik sdělit… Večer jsem sousedce poděkovala, že mě do toho obchodu poslala.

S Vláďou se navštěvujeme a jsme dobří přátelé, ne-li víc. Štědrovečerní věštba se asi plní. Na vdavky to zatím nevypadá, ale kdoví? Kdyby mě požádal o ruku, třeba bych řekla ano.

Šárka (64), Pelhřimov