Každého potká štěstí někde jinde. Já jsem to své našla na dětském hřišti. Bylo mi tehdy přes dvacet a ocitla jsem se tam vlastně úplnou náhodou.

Měla jsem dokončenou vysokou školu a žila si svůj nevázaný život svobodné dvacítky. Práci jsem si našla na poloviční úvazek už na škole, abych si trochu přivydělala a nevisela rodičům na krku až do čtyřiadvaceti let, kdy jsem měla složit státní zkoušky.

Kromě toho, že jsem z vydělaných peněz pokryla všechny náklady, které jsem měla, jsem si ještě stačila nemalou sumu našetřit.

Když mě potom maminka s tatínkem požádali, jestli bych jim mohla něco přispět na domácnost, když už si taky vydělávám, brala jsem to jako naprostou samozřejmost. Měli mě totiž v dost pozdním věku, takže byli oba již v důchodu. Vlastně možná proto jsem ani já neplánovala děti příliš brzy.

Představy o bydlení

Nejdřív jsem si chtěla užít svobodného života. Sice jsem věděla, že budu muset hodně pracovat, abych dosáhla toho, co jsem si předsevzala, ale za to jsem se chtěla také pořádně odměnit. Toužila jsem koupit si hezké oblečení a pronajmout si velký byt.

Moji rodiče totiž žili v pronájmu, který měl pětačtyřicet metrů čtverečních. Oni sami byli v obývacím pokoji s kuchyňským koutem, jen abych já měla svůj pokoj, kde jsem se mohla v klidu učit.

Chtěla jsem si svůj nový domov vybavit hezkým moderním nábytkem, abych se nemusela stydět pozvat své nejbližší přátele na večírek.

Jednou jsem totiž vzala své kamarádky na oslavu mých narozenin domů k rodičům a ony pak po celé škole roznesly, jak uboze bydlíme. Tehdy jsem se dost styděla. Ale nikoli za náš domov, ale za ně. Od té doby jsem žádnou dobrou kamarádku neměla.

Práce smyslem života

Lidí jsem se spíš stranila a věnovala se studiu. Toužila jsem po tom, aby si mě lidé vážili, ctili a chovali se ke mně slušně. K tomu mi měly dopomoci právě mé vědomosti.

Ač jsem se lidem spíš vyhýbala, tedy kromě těch, které jsem potkávala v práci a s nimiž jsem musela uzavírat obchodní smlouvy, jednu kamarádku jsem si přesto našla. Stala se jí moje sousedka Simona, s níž mě dala dohromady její dcera Amálka.

Roztomilá holčička

„Mami, co je to za paní?“ ptala se své maminky Amálka, když jsme se náhodou potkaly všechny tři na chodbě našeho domu. „To je naše sousedka,“ vysvětlila jí maminka. „Ta je ale hezká, viď?“ polichotila mi Amálka a dodala:

„Já bych chtěla takovou panenku!“ „Půjdeme do obchodu a uvidíme, jestli tam nějakou podobnou najdeme, ano?“ slíbila dceři přede mnou sousedka.

„A nemohla bych si vzít rovnou tuhle?“ ukázala na mě Amálka. „Já bych si s ní hrála,“ představila mně i své mamince plány, které se mnou měla. Obě jsme se rozesmály a od té chvíle jsme byly přítelkyně.

Tetička na hlídání

Ač jsem sama na děti zatím nepomýšlela, vůbec mi nevadilo, když ke mně Simona s Amálkou občas zašla a svěřila se mi se svými problémy, zatímco já si s její dcerou vybarvovala omalovánky.

Proto mi ani nevadilo, když mě Simona jednou požádala, zda bych nemohla Amálku sama pohlídat.

Na obzoru velký pes

„Půjdeme spolu na dětské hřiště, teto?“ ptala se mě nadšeně Amálka. „Naučím tě, jak se dělají bábovičky!“ „To budu ráda,“ usmála jsem se na ni.Vyrazila jsem tedy s Amálkou na dětské hřiště.

Už když jsme se k němu blížily, Amálka se mi vytrhla z ruky a běžela se svým kyblíčkem do ohrádky s pískem, kde už plácaly bábovičky další dvě děti.

Žuchla do písku a začala nabírat na lopatku písek, aby ho pořádně napěchovala do formiček. Přitom si ani nevšimla, stejně jako já, že si ji vyhlídl v dálce německý ovčák, který aportoval svému páníčkovi klacek. Ten ho ale přestal zajímat okamžitě, jakmile spatřil Amálku.

Povyk na hřišti

Rozeběhl se k ní nesmírnou rychlostí, a ač jsem se k ní snažila dostat dřív než on, přesto byl rychlejší. Skočil na ni a udělal si z mé Amálky lízátko. „Teto, ten pejsek mě chce sníst!“ křičela Amálka a smála se na celé kolo.

To už jsem k ní doběhla i já spolu s majitelem toho psa a zatímco on tahal svého miláčka pryč z pískoviště, já chytila Amálku do rukou a vyzdvihla ji až nad hlavu. „Prosím vás, promiňte mi to!

Tohle mi Bořek ještě nikdy neudělal!“ omlouval se mi ten kluk a já, kdybych nedržela v rukou dceru své sousedky, asi bych ho ubila k smrti.

Nečekaná láska

Lukáš, jak se mi majitel psa představil, se však ukázal jako velmi milý a hodný kluk. Pozval mě dokonce na večeři a do kina, a vlastně jsem si ani nevšimla a začali jsme spolu chodit.

O rok a půl později se nám narodila naše dcerka Anežka a pak ještě syn Bedřich. Dodnes jsem moc vděčná osudu za to, že mě tehdy přivál na to dětské hřiště. Nebýt toho, neměla bych tak úžasného manžela a skvělé děti.

Ivana K. (45), Mikulov