Mělo to být naše klidné a příjemné bydlení na stáří. Místo toho se každý den potýkáme s nadpřirozenými úkazy.

Domeček u hřbitova jsme s manželem Bedřichem zdědili po jeho pratetě. Protože máme oba pro strach uděláno, rozhodli jsme se, že se tam odstěhujeme. Koneckonců už nám nebylo třicet a života ve velkoměstě jsme si užili až dost.

Těšili jsme se na chvíle klidu a pohody. Žádný shon, žádný stres. To jsme se ale bohužel přepočítali.

Návštěvy se v domě bojí

Krátce po přestěhování se v domě začaly dít podivné věci, na které jsme si ale časem zvykli, i když jsme byli oba dva zpočátku vyděšení. Pak ale nastal další problém – kvůli strašidelným událostem se k nám bojí chodit rodina i přátelé.

Kvůli našemu bydlení hned vedle hřbitova přicházíme s Bedřichem prakticky o všechny návštěvy a o veškerý kontakt s okolím. Trápí nás, že jsme v obci, kde bydlíme, za podivíny. Je ale pravda, že naše přátele i rodinu celkem chápu. Bez nebojácné povahy bychom se s manželem už asi taky dávno odstěhovali.

Na duchy jsme nevěřili

Když jsme se s manželem do domu vedle hřbitova před čtyřmi lety nastěhovali, známí se nás ptali, jestli se nebojíme. Na to jsme vždycky jenom odvětili, že nás tyhle věci nezajímají. Na existenci duchů a přízraků jsme ani já, ani manžel nevěřili.

Takže bát se nás ani nenapadlo. To se ale změnilo hned první týden po nastěhování.

Televize se sama zapnula

Když jsme si vybavovali kuchyň a obývák, byly pro nás prioritou hlavně televize a rádio. Kdybychom ale věděli, že nás později budou především děsit a odhánět všechny návštěvy, asi bychom je raději vůbec nekupovali.

Hned druhý den po nastěhování, ještě při vybalování krabic, se nám zničehonic sama zapnula televize a následně i rádio. To jsme nejdřív neřešili. Domnívali jsme se, že jsme něco omylem špatně zapojili nebo zlobí elektrické připojení spotřebičů. Za nějakou chvilku se to ale stalo znovu.

Nedokázali jsme si to odůvodnit ničím jiným, než že nám v obchodě prodali vadné kusy, a zkusili jsme je reklamovat. Po týdnu se nám ale oba spotřebiče vrátily s tím, že se závada nenašla a že oba přístroje jsou v pořádku.

Hlasy uprostřed noci

Časem jsme si zvykli na samovolné zapínání rádia i televize během dne. Někdy jsme je už úplně automaticky hned po zapnutí vypínali, jindy jsme je nechali zapnuté, když jsme zaslechli nějakou zajímavou informaci nebo hezkou písničku.

Strašidelnější to ale začalo být ve chvíli, kdy se zapínání televize a rádia objevovalo i v noci. Spali jsme, a najednou jsme zaslechli hlasitý smích.

Nejdřív jsme si mysleli, že jde nejspíš o zloděje, popadli jsme pepřový sprej, manžel ze skříně tenisovou raketu a plížili jsme se po schodech opatrně do obýváku.

Kroky po schodech

Po příchodu jsme vyděšení zjistili, že se „jen“ zapnula televize – sama od sebe. V ten okamžik se ale zapnulo najednou i rádio, které hrálo nějakou písničku. Bylo to dost strašidelné, takže jsme oba rozhlasové přístroje raději vypojili z elektřiny.

Noční zapínání rádia i televize pokračovalo, takže jsme je museli před spaním vypojovat pravidelně. Časem se navíc k tomu přidaly i další zvuky, jako třeba kroky po schodech.

Ostatním nahání dům strach

Když k nám přijede někdo na návštěvu, snažíme se nezapomínat vypínat televizi i rádio ze zásuvky. I tak se ale ozývají divné zvuky, na které jsme si už zvykli. Hostům by ale mohly připadat podivné.

Snažíme se tak proto alespoň mírnit jejich případné vyděšení a strach z návštěvy.

Už se ale několikrát stalo, že jsme vlivem dobré zábavy zapomněli vypojit některý elektrický spotřebič ze zásuvky, a to byla chyba. Vyděšení už od nás odjížděli nejen naši rodiče, ale i manželův bratr a moje sestra s manželem.

Když jsme totiž zapomněli spotřebiče vypojit ze zásuvky, stalo se i před nimi, že se samy spustily, a naše příbuzné to většinou velmi vyděsilo.

Jen pro odvážné

Od té doby, když k nám má někdo přijet, odmítá u nás zůstat přes noc. Nejodvážnější je ale manželův bratr, který si k nám občas troufá přijet na dvě až tři hodiny. Pak ale pádí rychle domů.

Protože to máme všude celkem daleko, moc často za svými přáteli už nejezdíme. Doufali jsme, že když se nastěhujeme do domu se zahradou, budeme moci naše kamarády přivítat u nás a hostit je tu třeba i několik dní. To se ale právě kvůli strašidelným událostem v domě vůbec neděje.

Stěhovat se nebudeme!

Navíc nemáme odvahu začít pátrat, co za nimi stojí. Obáváme se, že bychom zjistili, že jediným možným řešením je se z domu odstěhovat. Jinak se nám zde totiž líbí. Navíc je to i dědictví po tetě, kterou jsme s manželem měli oba moc rádi.

Ona sama se nám ale o žádných záhadných jevech nikdy ani nezmínila. Teď už víme proč. Možná si myslela, že bychom se pak báli přijet na návštěvu.

Marcela H. (61), severní Čechy