Nikdy jsem nepochopila, jak se to mohlo stát! Tu cestu znám dokonale, mohla bych jí projít v temnotemné noci se zavřenýma očima. Přesto jsem v těch místech zabloudila.

Stalo se to za novoluní, které prý přeje zlým silám. Je pravdou, že jsem se předtím pohádala s jednou babou u nás na vesnici. Byla to taková nevrlá starousedlice.

Chytly jsme se na poště, protože zase prudila, celá vzteklá si něco mumlala a oči jí při tom svítily.

Sousedka, co to viděla, mi řekla, ať se stavím v kostele a svěcenou vodou si omyju obličej. Já to ale považovala za směšné. O bludném kameni v lese nad vesnicí, jsem slyšela nejrůznější legendy.

Jako malí jsme po něm pátrali, ale marně. Říkalo se, že kdo na bludný kámen vstoupí, už se nikdy nedostane z lesa ven a o jeho vyčerpané tělo se pak postarají divoká prasata.

Neznámá cestička

Ten den jsem kráčela po známé lesní cestičce. Mohla jsem tam jít poslepu, proto mě překvapilo, když jsem zjistila, že od hlavní pěšiny se větví ještě jedna, zarostlá. Kam vede? Po několika metrech jsem zůstala stát překvapením.

Před sebou jsem uviděla podivný kámen, na jeho povrchu byly vyryté nějaké symboly. To je on! Vydechla jsem. Existuje! A v hlavě se mi hned vzápětí zrodil ďábelský plán. Překročit ten kámen! Musím vědět, co pak bude. A tak jsem to udělala.

Ještě chvíli jsem si svůj objev vychutnávala a pak se chtěla vrátit na hlavní pěšinu. Zpáteční pěšinka mě ale zavedla k neproniknutelného křoví. Otočila jsem se a spěchala na druhou stranu, kámen s nápisy jsem ale už nenašla. Zmizel.

Kudy kam?

Ať jsem se vydala na kteroukoli stranu, točila jsem se v kruhu. Posedl mě strach. Nevím, jak dlouho jsem bloudila, až jsem vyčerpaná padla na zem. V duchu jsem prosila boha i všechny lesní duchy za odpuštění. Asi jsem usnula.

Když jsem otevřela oči, ležela jsem na cestě, kterou jsem znala. O svém zážitku jsem vyprávěla každému, nikdo mi ale nevěřil.

Věra (63), Sušice