Tu hračku musela Adélka mít. Od chvíle, co jsme jí tu pannu koupili, to už najednou nebyla naše hodná holčička.
I když měla dcera panenek plný pokojík, trvala na tom, že jí musíme právě tuhle koupit. „Já tu pannu chci!“ zakřičela, padla na kolena a začala pěstmi bušit do podlahy i regálu. Manžel na mě pohlédl.
Sáhla jsem po panence, podala ji zuřící Adélce a zamířili jsme k pokladně. Prodavačka však zavrtěla hlavou: „Tu panenku vám nemůžu prodat! To zboží není od nás. Tyhle panenky nevedeme!“ prohlásila sebejistě. Takže jsme si mohli nalezenou pannu jednoduše odnést.
Zlé oči
„Budu jí říkat Madam!“ prohlásila spokojeně dcerka a už se zase usmívala. Od té chvíle ji nosila všude s sebou. S Madam si povídala i při večeři, kde ji posadila vedle sebe ke stolu.
Na noc uložila Madam vedle sebe a čekala, až jí přijdu číst pohádku, což jsem dělala pravidelně.
Četla jsem, ale v duchu jsem měla před sebou ten podivný kukuč, jaký panenka měla. Nejpodivnější na ní byly oči, které mě pozorovaly.
Rozpárané panenky
Pár dní nato se s naší Adélou začaly dít podivné věci. Byla úsečná, panovačná. S ostatními hračkami si přestala hrát. Domek pro panenky, který jí manžel udělal, byl najednou prázdný. Usídlila se v něm totiž Madam.
Když jsem jednou večer přišla do dceřina pokojíku, abych jí přečetla pohádku, zděsila jsem se. Na zemi a po okolním nábytku ležely hračky. Všechny panenky buď neměly hlavu, nebo byly rozpárané nůžkami. „Madam nechtěla, abych měla jiné hračky.
Řekla mi to!“ odpověděla dcerka. Když dcera usnula, ležela Madam vedle ní.
Přišla jsem do jejího pokoje a nahnula se k posteli. Ve stejný okamžik panenka otevřela oči! Nepřátelské a živé. Natáhla jsem po ní ruku, abych si tu nehezkou hračku, ke které se moje dcera tolik upnula, lépe prohlédla.
Nechtěla se jí vzdát
V tu samou chvíli vystřelila malá ručka Adélky do vzduchu a panenku si s objetím přitiskla k sobě. Otevřela oči a pohlédla na mě se zamračeným pohledem. „Ty mi chceš Madam vzít, že ano?
Ale my jsme nejlepší kamarádky!“ Také na hřišti zůstávala Adéla s panenkou najednou stranou.
Očaruje i další dítě?
Stále jsem měla před očima výrobek, ke kterému se v obchodním domě nikdo nehlásil. Až po několika dnech, kdy dcera usnula, jsem se panenky zmocnila.
Věděla jsem, že bude hodně zle a Adéla mi to jen tak neodpustí, ale rozhodla jsem se hračku, která mě děsila, vyhodit do popelnice. Mrštila jsem tou odpudivou věcí do kontejneru v okamžiku, kdy k popelnicím přišla matka s dcerou.
Ta žena zahlédla panenku, vzala ji do ruky a podala své dceři, která si ji s obrovským nadšením přitiskla k hrudi. Pocítila jsem, jak mi přeběhl mráz po zádech. A Adéla?
Ta pár dnů trucovala a pak se smířila s tím, že podivnou hračku už ve svém pokojíku mít nebude. S manželem jsme jí koupili jinou.
Pavlína J. (47), Most
