Ze dne na den se mi změnil život. Přišla jsem o mámu i o manžela. Byla jsem na dně. Najednou šlo všechno do háje…

Nebylo mi ani čtyřicet, a stála jsem uprostřed trosek, v něž se změnil můj dosud poklidný život. Ležela jsem v nemocnici na interně, protože jsem zkolabovala, a na jiném ze zdejších oddělení mi umírala máma.

Asi dva kilometry odtud vzdušnou čarou, tedy na kuchyňském stole, ležela žádost o rozvod.

O tehdy devítiletou dceru pečovala tchyně, jedovatá ženská, která se neštítila vnučce našeptávat, jaké je její máma budižkničemu, když si nedokázala udržet manžela.

„Nediv se, Aničko, že si tvůj tatínek našel jinou paní,“ hučela babička do vnučky, „tvoje máma není dobrá hospodyně. Kolikrát týdně dělá teplé večeře? No řekni sama… Dvakrát?“

V tohle se tedy změnil můj život. Po mámině pohřbu následoval zlý rozvod. A já musela chodit do práce. Hledat útěchu u táty bylo vyloučeno, zemřel před dvěma lety.

Barva vlasů

Pracovala jsem v sídlištním kadeřnictví, měla jsem stálou klientelu, práce mě bavila. Ale v té smutné době jsem se do ní musela nutit.

Na druhou stranu mi bylo jasné, že si nesmím nosit své problémy do zaměstnání, že mi nezbývá než se usmívat a bezstarostně klábosit jako dřív.

Myslím, že na mně nikdo ani nic nepoznal. Jen jednou jsem udělala chybu. Šlo o barvu vlasů. Ta žena ke mně chodila roky, pokaždé žádala týž odstín, světle hnědý. Ten den ale řekla, že jí to připadá už nudné a že by to ráda ozvláštnila.

Navrhla jsem měděný odstín a byla nadšená. Tehdy jsem udělala chybu.

Asi se mi při míchání barvy zatřásla ruka, nebo jsem sáhla těsně vedle, kdoví, už je to dávno. Během fénování už hotového účesu jsme obě s překvapením zjistily, že ona padesátiletá dáma má oranžové vlasy. Obě jsme vyjekly.

Pekelná scéna

Omluvila jsem se a dodala, že nebude pochopitelně platit ani korunu. Navrhla jsem, že bude-li chtít, vlasy přebarvím. Začala se chovat jako šílená. Křičela, že jsem jí zničila životně důležitou oslavu, kde chtěla být hezká. Že jsem ji citelně poškodila. Udělala pekelnou scénu.

Chtěla zavolat vedoucí, která zázrakem nebyla v práci. Řvala, že to dá k soudu. Když odešla, nesmírně se mi ulevilo, jenže občas se tu objevila a ječela na zákaznice, ať rychle zmizí, nebo dopadnou jako ona. Opakovaně mi přede všemi vyhrožovala. Jednou na mě čekala hned před domem.

Poprvé mi ujely nervy. Zakřičela jsem na ni: „Umřela mi máma, opustil mě manžel, klidně mě zastřel, aspoň se mi uleví!“ Vytřeštila oči. Nervózně si upravila oranžové vlasy, vzdychla a pomalu odcházela. Pak se ještě otočila a zadrmolila: „Promiňte. To jsem nechtěla.“

Ivana (63), Bruntál