Myslela jsem, že jsme kamarádky. Byla sladká a laskavá. Pak ale došlo k nedorozumění a začaly se mi dít strašné věci. Už to nemohly být náhody.
Prožívala jsem velice špatné období. V práci jsem dostala výpověď a k tomu se mi rozpadl vztah. Byla jsem smutná, v depresi. Jednou večer jsem se rozhodla, že svůj život od základů změním. Byt ve městě jsem prodala a odstěhovala jsem se na venkov, kde jsem si koupila domek.
Poměrně rychle jsem se zabydlela a našla si práci v místním bistru. Hned jsem se taky spřátelila se svou sousedkou Simonou. Přítele ani děti neměla. Sbírala různé bylinky, ze kterých vyráběla různé léčivé sirupy či masti.
Brzy se z nás staly kamarádky. Jediný problém jsem měla s jejím psem, který od rána štěkal jako pominutý a v noci vyl. Taky mě vadila její stará jabloň, ze které padaly plody na moji zahradu. „Kdysi ji tu zasadila moje babička, pořád plodí krásná jablíčka,“ říkala mi sladce.
Zbytečné třenice
„Já po tobě nechci, abys ji pokácela, jen ty větve, co přesahují přes plot, bys mohla uřezat,“ namítala jsem. „To neudělám! Je to živý tvor!“ řekla rázně, otočila se a odešla do domu. Jednoho dne byla velká vichřice, a došlo k tomu, že dvě větve stromu nápor větru nevydržely a utrhly se.
Bohužel to byly právě ty přečnívají na moji zahradu. Když se vyjasnilo, vyšla jsem z domu, abych tu spoušť uklidila. Vtom jsme si všimla Simony, jak stojí v okně a pozoruje mě. Vypravila jsem se k ní domů. Zvonila jsem, klepala, ale neotevřela mi. Byla přesvědčená o tom, že jsem ty větve usekala já.
Pár dní nato se mi naskočila vyrážka. Třetí den jsem se raději vypravila k lékaři. Udělal mi různé testy, ale na nic nepřišel. Uběhl týden a šéfová mi dala výpověď. Byla jsem v šoku, že jsem se nezmohla na jediné slovo. Sbalila jsem si věci a šla. Před domem jsem potkala Simonu, která se na mě posměšně ušklíbala.
V tu chvíli mi došlo, že v tom má prsty. Myslela jsem si, že se to časem změní, ale zmýlila jsem se. Smůla se na mě lepila i nadále. Nešlo mi to na rozum. Jednoho dne jsem vešla do Simonina domu a zavolala na ni. Prošla jsem domem, ale nebyla tam.
Všimla jsem si však pootevřených dveří do malé komory a nahlédla dovnitř. Všude byly svíčky, různé sošky ohavných bytostí, čarodějná koule. A na nástěnce připnutá moje fotka. Utíkala jsem pryč. Dům jsem nabídla k prodeji a odstěhovala se zpátky do města. Tam už jsem měla klid.
Šárka (59), Vrchlabí
