Manžel mi začal ty kýčovité sošky stavět na mé krásné, stylové zahrádce. Hrozně jsme se kvůli nim pohádali. Ráno jsme ale nestačili valit oči.
Větší zahradnický kýč jsem opravdu neviděla. Úplně jsem se oklepala odporem a taky vzteky. Když začal manžel ty sádrové trpaslíky velkosti ragbyového míče vykládat ze zadního úložného prostoru auta, myslela jsem si, že mě šálí zrak.
„Na každého byla sleva padesát korun. Fantastické!“ zvolal manžel nadšeně, a jako by mě ani neslyšel, co říkám, pokračoval vesele dál s vykládáním barevných pidimužíků, kteří měli lopatičky, hrábě a rýče.
Každý z nich měl na hlavě červenou čepičku, takže při trošce fantazie připomínali i Santu.
Tvářili se nablble a měla jsem chuť je nakopnout. „To nemyslíš vážně. Tohle přece nebude zdobit naši zahradu?“ vydechla jsem konečně, když se mi vrátil ztracený dech. A přistoupila k manželovi s rukama v bok.
Budeme všem pro smích!
Už tenhle můj válečný postoj měl manžela varovat. „Je jich celkem sedm, jako v té pohádce. To je znamení! To budou sousedi panečku koukat, co máme na zahradě!“
Zatmělo se mi před očima a vybuchla jsem vzteky: „Budeme k smíchu celé vesnici. Budou si na nás ukazovat prstem a chytat se za břicho!“ „Hezky je rozestavíme do řady a dáme jim jména!“ usmíval se od ucha k uchu. „Už chybí jen Sněhurka!“ dodal a vyložil poslední sádrové monstrum.
Já je tu nechci!
Po zbytek dne jsme se dohadovali. Já chtěla s okamžitou platností ty hrůzy z naší zahrady odstranit. A manžel mlel stále tu svou. Hádka pokračovala ještě v ložnici před spaním. „Po celou dobu se o zahrádku nestaráš.
Trávník sekáš, až když ti to týden připomínám. Když vkročíš na zahradu, pošlapeš mně bylinky na skalce.
Rajčata nejsou přivázaný, okurky se válejí v blátě!“ Nedomluvili jsme se. Dokonce i náš pes Bucky to nemohl poslouchat a odplížil se do předsíně. Tam ulehl a zdálo se mi, že si předními prackami ucpal své dlouhé uši. V noci mě probudil štěkot. Manžel dál spal.
Vyhlédla jsem před dům. Na verandě rozsvíceno. Bucky před domem a štěkal na něco na zahradě. Pobíhal celým zmatený a střídavě startoval bojovně k zahradě, aby se z ní vzápětí se zoufalým naříkáním vracel. Na zahradě se něco míhalo.
Spatřila jsem jen lesklé záblesky těl a zdálo se mi, že slyším rytí země a hrabání hráběmi. Zatřásla jsem manželem. „Někdo je na naší zahradě!“ šeptala jsem a vrazila mu do ruky jako zbraň koště. Vylezli jsme s manželem před dům. Bucky zmizel ve tmě.
Za chvíli se vrátil. Něco měl v hubě.
Pes ulovil čapku
Zjistili jsme, že je to červená čepička. Patřila jednomu z trpaslíků, které jsme měli na zahradě jako umělecký skvost! Pak vše utichlo. Bucky lehl a nepřestával čepičku držet ve svých tesácích. Ráno nás čekalo překvapení.
Někdo přes noc dokonale upravil naši zahradu. Část byla učebnicově zryta, zalita, nakypřena a zaopatřena tak, jako kdybychom najali profesionálního zahradníka. Sedm sádrových trpaslíků stálo nehybně na svých místech. Jeden bez čepičky…
Pavla (63), Jihlava
