Domů     Jarda byl zbloudilá duše, neuměla jsem mu pomoci
Jarda byl zbloudilá duše, neuměla jsem mu pomoci
3 minuty čtení

Bydlel s mámou v drážním domku. Když se kolem přehnal vlak, domeček se třásl. Ukázalo se, že si se svým životem neví rady.

Jarda patřil k mému dětství tak jako splav, řeka a les. Bydlel s mámou v dražním domku až moc blízko kolejí, ve dne v noci jim tam rachotily vlaky.

Myslela jsem, že je to musí budit ze spaní, ale Jarda se zapřísahal, že si na to dávno zvykl a že ho to spíš pěkně ukolíbává. Byli jsme velcí kamarádi. A mohli jsme být i něco víc.

Několikrát to také nesměle navrhoval, ale pokaždé jsem to raději zamluvila. Když byla ještě živa jeho máma, drážní domek vzkvétal, ze zahrádky se smály kytky, pěstovala slepice a kohouta, měli i psa a kočku, domeček byl plný života. Dávno je z něj truchlivá ruina.

Zamlada jsme s Jardou a s dalšími občas sedávali v nádražní hospodě a jednou mu jeden kluk povídá: „Ty, Jardo, já kdybych od rána do noci musel poslouchat vlaky tak zblízka, tak se z toho zblázním.“ Jarda se jen smál. Všichni jsme se smáli.

Nic není ztraceno

Bylo smutné pozorovat, jak ten kluk pustne. Žil jen s mámou, a když umřela, nikdy se z toho nevzpamatoval. Na nádraží dělal pomocné práce, věčně umouněný, bez peněz, oblečený jako bezdomovec. Pustl i drážní domek, v němž bydlel teď už sám.

Kdekdo mu domlouval, ať spraví střechu, ať si vypere kalhoty, ať se aspoň jednou za týden učeše. Jarda rezignoval, už na to kašlal.

„Ani nevíš, co bych dal za normální bydlení v domku s červenou střechou, se ženou a dětmi,“ prohlásil jednoho smutného podzimního dne, když jsme se náhodou potkali u řeky.

Nevěděla jsem, co na to říct. „Nic není ztraceno, Jarouši,“ vysoukala jsem ze sebe. „Je ti sotva čtyřicet, to není žádnej věk. Jen se musíš trošku snažit. Dej si třeba inzerát. A kup si něco na sebe, uvidíš, jakej budeš fešák.“

Umyl i okna

Asi to i udělal, pak se s někým skutečně seznámil, protože nadšeně vykládal, že si kvůli té dámě doma pořádně uklidil, ba i okna umyl. Jenomže z nadějné známosti se vyklubala zlodějka, utekla mu s peněženkou, v níž byla celá jeho výplata.

Od té doby na ženy zanevřel a veškerý volný čas trávil v nádražní restauraci. Dobře že se toho nedožila jeho máma. Záhy se rozkřikla zlá novina. Přiběhla mi to říct listonoška: „Vy to ještě nevíte? Ten kluk z nádraží se definitivně zbláznil – on se v tom drážním domku oběsil.“

Zamrazilo mě a vzpomněla jsem si, jak Jardovi kdysi kdosi vykládal, že by se v drážním domku z toho rachotu vlaků zbláznil. Ale nemyslím, že by si vzal život kvůli vlakům. Měl je rád. Spíš ho zabila osamělost.

Karla (55), Poděbrady

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
nasehvezdy.cz
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
Herečka známá ze seriálu Polabí či ZOO Nové začátky Denisa Pfauserová (37) nezahálí ani minutu? Je to teprve pár dní, co prasklo, že se po čtyřech letech rozešla s partnerem Martinem Kučerou, otcem
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
nejsemsama.cz
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
Pobolívají vás klouby, záda, máte všeho až nad hlavu? Chce to lázně. Tady jsou alternativy těch nejlepších sanatorií u nás pro super odpočinek. Cítíte, že potřebujete vypnout a nechat se jen hýčkat? Teď je ideální čas na odpočinek v lázních. Pojďme se podívat, co vás ve kterých čeká. Zázračné léčivé účinky Nemusíte jezdit daleko. Česko je přímo lázeňskou velmocí
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
historyplus.cz
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
Frank se probouzí do svěžího srpnového rána. Udiveně hledí na skupinku ozbrojených indiánů na koních, kteří přijíždějí k jejich tábořišti u jižních gejzírů. Co tu dělají? Přece jim, turistům, slibovali tady v Yellowstonu opuštěnou panenskou přírodu.   Překvapení Franka Carpentera a jeho přátel, kteří jsou jedni z prvních turistů, jež přilákaly krásy Yellowstonského národního parku, je pochopitelné.