Bylo mi šestnáct let. Tatínek měl cholerickou povahu a nechtěl mě nikam pouštět. Dokonce mi zakázal chodit i do tanečních.

Táta nebyl klidný člověk. Měl zlaté srdce, ale horkou hlavu. „Kolik ti je let?“ Byla to řečnická otázka, na kterou nebylo třeba odpovídat. Oba jsme věděli, kolik mi je let. „V šestnácti,“ řval otec, „nebudeš chodit tancovat! Je to brzo.

Vypadala bys před celou vesnicí jako nějaká…“ Nemohl najít vhodné slovo. Přemýšlel. Máma se na něj káravě podívala, proto dodal: „… nějaká povětrná holka.

Ostudu mi dělat nebudeš!“ Byl tak rudý, že mu máma doporučila, aby se přestal rozčilovat a napil se vody.

Věčné zákazy

S pláčem jsem se plížila do pokojíčku. Tolik jsem se na tancovačku těšila. A tance mi šly, spolužačka Klára mě o přestávkách na záchodě naučila valčík a tango, taky trochu čaču.

Jí totiž rodiče dovolili chodit do tanečních a směla i na zábavu, to jen mě držel nerudný otec doma, jako zakletou princeznu ve věži. Ale já měla tajnou fintu…

Stačilo tiše otevřít okno a seskočit jako kočka do mrazivého večera. Na nohou kecky, střevíčky v igelitce. Přeběhnout tiše zahradu a dát pozor, aby zahradní branka nevrzla a sousedův pes neštěkal.

Naštěstí neštěkal, dobře mě znal. Když jsem se objevila v sále sokolovny, kamarádky se upřímně podivily. „Fotr tě pustil? To není možný!“ nevěřila Klára, která si oblékla krásné modré šaty zdobené kopretinami.

Dobře jsem se bavila

„Vyskočila jsem z okna,“ objasnila jsem a Vendula vykřikla, protože byla přespolní a nevěděla, že mám pokoj v přízemí. Vzala jsem si lesklé šaty z tmavočerveného taftu a byla jsem se svým vzhledem spokojená.

Kapela hrála romantické melodie, brzy mě vyzval k tanci tmavovlasý kluk, vypadal božsky, zdejší nebyl. Sedli jsme si pak ke stolu, kde seděl se svými kamarády.

Přihnal se na parket

Stůl byl pokrytý půllitry, a když mě u něho viděla jedna z pořadatelek, vykřikla: „Moničko, ty piješ pivo!?“ Zoufale jsem vrtěla hlavou, měla jsem u stolu, kde seděly holky, limonádu, ale prvotřídní drbna Nováková mi nevěřila. „Co tomu řekne tatínek?“ optala se mstivě.

Neztrácela čas a otci operativně zatelefonovala z výčepu, o čemž jsem neměla nejmenší tušení. Také táta nelenil, oblékl si vaťák a uháněl k sokolovně. Vtrhl tam v okamžiku, když jsme s tím prima klukem trsali diskotékové tance.

Schytal to za mě

K pobavení všech mě popadl za rameno a zařval: „Moje dcera se nebude chovat jako štětka!“ Taková ostuda! Ale líbilo se mi, že můj tanečník neutekl. Naopak, vystoupil na moji obranu. Podíval se na otce a pravil:

„Přestaňte Moniku urážet!“ Dostal facku, ale dodnes mě ujišťuje, že mu to nevadí a že jsem mu za to stála. Hned po osmnáctých narozeninách jsme se totiž vzali.

Monika P. (63), Litvínov