Rodiče trpěli alergiemi, proto jsem vyrůstala ve sterilním prostředí s tím, že jsem na tom stejně. Náhoda ukázala, že tomu tak není.

Celé mé dětství se maminka a tatínek nebavili o ničem jiném než o tom, kdo má více nemocí. Domácí lékař byla nejčtenější kniha a já – jejich jediné dítě – jsem na tom musela být určitě hůř než ti dva dohromady. Od narození jsem nesměla mléko, lepek, ořechy.

Na jaře jsme se vyhýbali kvetoucím loukám. Byly pro nás smrtelným nebezpečím.

Hlavně čisto

Doma to nevonělo skořicí, ale savem. Ve všech pokojích chrlily čističky „alpský“ vzduch a nad kuchyňskou linkou byl vyvěšen seznam alergenů. každý den bojovala maminka se zákeřnými roztoči, abychom mohli večer ulehnout na protialergenní matrace.

Ve školní jídelně jsem měla speciální stravu a byla osvobozena z tělocviku. Jsem samozřejmě neplavec.

Želva a kartáček

A tak je jasné, s jakou jsem se potázala, když jsem se zmínila o tom, že bych chtěla doma zvířátko. Alergie na zvířecí srst by nás všechny zabila! Jediné, co mi dovolili, byla želva. Každý den ji matka drhla kartáčkem na zuby. Želva u nás nepřežila ani dva měsíce.

Léta ubíhala a ze mě se stala žena, která se sice provdala, ale díky svým chorobám si netroufla mít dítě. Můj muž odešel za jinou ženou, která mu dala potomka. Zůstala jsem sama – se svým podlomeným zdravím. Ten den bylo venku sychravo.

Podzim se přelamoval do druhé poloviny a i přesto, že jsem se už několik dní cítila k smrti unavená, jsem vyrazila na výlet. Nezapomněla jsem si obléct teplé prádlo. Šla jsem svou obvyklou trasou a nikde nebyl živáček. Když jsem zatočila pěšinou do lesoparku, všimla jsem si zvláštních zvuků.

Po chvíli jsem u stromu uviděla uvázaného psíka. „ Co tady děláš v té zimě a mlze,“ začala jsem s třesoucím se psíkem komunikovat. Odpovídal mi kňučením, na krku měl ošklivou ránu od obojku, který se mu zařezával do kůže. Vytočila jsem telefonní číslo do psího útulku.

Nechtěný

V útulku mi oznámili, že přijet momentálně nemohou, mám si prý psa vzít zatím k sobě a nechat jim na sebe kontakt. To mě zaskočilo. Co s ním doma, já alergik? Nakonec jsem to riskla. Odvázala jsem psa a řekla: „ Tak pojď, Míšo.“ Jiné jméno mě nenapadlo.

S potěšením jsem zjistila, že druhý den žádné potíže nemám, neměla jsem je ani za týden a ani za měsíc. Z útulku se neozvali. Tak už u mě Míša zůstal. Chodí se mnou na procházky a můj život se stal veselejší. Zachránila jsem pejskovi život a on mi za to dal dar.

Díky němu jsem zjistila, že to s mým zdravím tak hrozné není. Jsem na tom tak, že jsem si klidně mohla bez velkého rizika troufnout i na miminko. Je mi někdy líto, že jsem bezdětná, ale čas se vrátit nedá. Člověk má důvěřovat i prověřovat. I názory rodičů.

Markéta (52), Uherské Hradiště