Ambice rodičů mohou být zničující. Dosvědčuje to tragédie, která potkala naši rodinu. Přitom stačilo tak málo a nemuselo se to stát. Jen mít trochu rozumu.

Dcera sedí proti mně, schoulená v křesle. Oči zarudlé od pláče, kruhy pod očima po probdělých nocích. Přesto ani v této chvíli nedokáže vzít část odpovědnosti na sebe. Raději obviňuje profesory, spolužáky, celý svět a nakonec snad i mě.

Ano, cítím svou vinu za to, že jsem nedokázala zabránit katastrofě. Že jsem nedokázala včas zkrotit dceřiny nezdravé ambice.

Chtěla být vždy první

Věrka, moje dcera, byla už jako malá holčička hodně ctižádostivá. Chtěla dělat spoustu věcí a být vždy ve všem nejlepší. Ve škole, v baletu, kam začala chodit, i ve hře na piano.

Sotva zvládla první stupnice na klavíru a pas de deux na baletních špičkách, už se viděla v Národním divadle a ve filharmonii.

Měla jsem to včas zastavit. Myslela jsem si ale tehdy, jako nezkušená matka, že je tento sen pro ni motivací. Bohužel nebyl.

Úspěch nepřicházel

Dcera nebyla úspěšná ani v baletu, ani ve hře na klavír. Dokonce ani ve škole se z ní nestala zrovna premiantka. To však nepřekáželo v tom, aby vystudovala vysokou školu, získala dobré místo a šťastně se vdala. Když se narodila Romanka, zdálo se vše zalité sluncem.

Dril odmalička

Dcera byla obětavá matka, to se musí nechat. Jenže si usmyslela, že to, čeho nedosáhla ona, dosáhne její dcera. Romanka začala chodit na housle a ukázalo se, že má talent. To byl začátek konce. Dcera investovala do houslí i učitelů všechny své finance.

Vozila Romanku po koncertech a na hodiny. Doma jí vyčlenila prostor pro hraní. A Romanka hrála a hrála i několik hodin denně. Nikdo se jí přitom neptal, jestli ji to ještě pořád baví.

Věrka byla přesvědčená, že má doma houslovou virtuosku a patřičně se s tím všude chlubila.

„Mě to nebaví“

Romanka opravdu hrála krásně a sbírala na soutěžích i koncertech jeden úspěch za druhým. Ale za jakou cenu! Neměla žádné dětství. Když ostatní děti po škole běžely hrát si do parku nebo na nějaké zábavné kroužky, ona utíkala honem domů udělat si úkoly. A pak už ji čekalo jen hraní.

Zhruba před rokem, když přišla ke mně na návštěvu, se Romanka najednou zničehonic rozplakala a řekla: „Babi, mě to nebaví. Já už na housle hrát nechci, já chci žít.“

Bylo mi jasné, že se to mámě bojí říct. Bylo to tedy na mně.

Nechtěla vůbec nic slyšet

Věru to hrozně rozčílilo. Brala to jako strašný nevděk. Vždyť ona hraní Romanky všechno obětovala, i manželství. Těmito argumenty držela Romanku v šachu. A tak vnučka hrála a hrála, zatímco její vrstevnice prožívaly první lásky a stále někde randily.

Pak jednou Romanka nepřišla ze školy domů, na housle ten den ani nesáhla a šla na své první rande.

Krutá realita

Byla bláznivě zamilovaná a konečně se matce pokusila vzepřít. Neúspěšně. A tak jednoho dne vnučka zmizela i s houslemi. Hledali ji tři dny. Našli ji oběšenou v lese.

Pod stromem ležely rozšlapané housle a dopis, ve kterém Romanka psala, že právě kvůli nim se s ní rozešel kluk, kterého miluje.

Věra S. (68), Brno