Tehdy mi bylo pětadvacet. Po vysoké škole jsem si našla dobrou práci v Praze a za matkou, která žila po rozvodu sama, jsem jezdila jen občas na víkendy. Přála jsem jí, aby si někoho našla…
Náš vztah byl normální, nebylo to sice tak, že bych se jí svěřovala se vším, ale docela jsme si rozuměly. Otec nás opustil, když mi bylo osmnáct, mně to ani tolik nevadilo, soustředila jsem se hodně na školu, ale máma to nesla těžce.
Chápala jsem ji, přece jen po dvaceti letech společného života to pro ni musela být rána. Přesto jsem nepocítila nějakou větší újmu, a díky matce jsem mohla jít i studovat, ačkoliv jak jen to bylo možné, našla jsem si brigádu, abych jí aspoň finančně ulehčila.
Překvapení
Moje práce mě dost zaměstnávala, víkendy jsem trávila s přáteli a domů jsem se tak dostala třeba jen jednou dvakrát do měsíce. Jednoho dne mi matka zavolala a ptala se, jestli na tento víkend přijedu.
Chvilku mluvila jen o běžných věcech, ale nakonec z ní vypadlo, že by mi prý ráda představila svého nového přítele.
Byla jsem hodně překvapená, protože jiní muži se, pokud vím, za celou tu dobu od rozvodu v jejím životě nevyskytovali, ale měla jsem z té zprávy radost.
Konečně už nebude muset trávit čas jen samotná v bytě a užije si třeba výlety ve dvou. Moc jsem jí to štěstí přála a byla jsem zvědavá, jaký dojem na mě její přítel udělá. Jen jsem doufala, že to nebude nějaký morous.
Byl úžasný
Když jsem v sobotu k matce přijela, už na mě ona i její přítel čekali. Představila mi ho, podali jsme si ruce a musím říct, že od prvního okamžiku mi byl moc sympatický.
Radkovi bylo pětačtyřicet, byl štíhlý, docela vysoký a usměvavý, takový pohodář od pohledu.
Při společném obědě jsem se cítila dobře, konverzace nijak nevázla, Radek se choval naprosto přirozeně a nenuceně. Vyprávěl mi o sobě a hned jsme si dobře rozuměli. I on miloval sport a dokázal o něm mluvit hodiny.
V minulosti studoval na stejné škole jako já, dokonce stejný obor, a tak jsme měli další společné téma k rozhovoru. Vyprávěla jsem mu i o sobě, zajímalo ho všechno; co dělám, kde pracuju, co mám ráda a podobně.
Už dlouho jsem s chlapem nezažila takové souznění. Až jsem se toho v první chvíli trochu lekla, byl to přece matčin přítel. Ona do našeho povídání ani moc nezasahovala, bylo na ní ale vidět, že je s Radkem šťastná a těší ji, že proti němu nic nemám, ba naopak.
Večer jsem se vracela vlakem do Prahy a celou cestu jsem na Radka musela myslet. Došlo mi, že mě přitahuje jako chlap, že je prostě úžasný, ale takové myšlenky jsem si hned zakázala. Jenže ony se neustále vracely…
Nemohla jsem mu odolat
Ve víru všedních dní jsem se trochu uklidnila, práce bylo hodně a to mi pomohlo na Radka trochu zapomenout. Horší to bylo večer, kdy se mi hlavou stále míhaly různé myšlenky, a když jsem zavřela oči, viděla jsem Radkovu tvář.
Pak jsem si řekla, že je to celé nesmysl, Radek je přece matčin přítel a je o dvacet let starší než já, přece nebudu kvůli jednomu setkání s ním bláznit.
Z několika dalších návštěv u matky jsem se ale raději vymluvila s tím, že mám teď náročné pracovní období a ona si jistě poradí i beze mě, když už není sama.
Jenže pak jsem jednou šla z práce na oběd a do cesty mi vstoupil Radek. Prý byl v Praze za kamarádem a úplnou náhodou mě zahlédl. Šli jsme na oběd spolu, povídali si, smáli se a vtipkovali.
Po celou tu dobu jsme se cítila úžasně a definitivně jsem si uvědomila, že mě Radek strašně přitahuje.
Když mi mimoděk pohladil ruku, projel mnou snad elektrický výboj. On si toho všiml, jen pousmál a řekl, že na mě od prvního setkání myslí ve dne v noci. Zůstala jsem jako opařená, ale cítila jsem se blaženě.
Nakonec jsme se domluvili, že mě vyzvedne po práci a zajdeme na večeři. Ještě ten večer jsme spolu skončili v hotelovém pokoji.
Nechce mě ani vidět
Sice mě kvůli tomu trápily výčitky, ale nedokázala jsem si pomoct. Radek byl prostě úžasný a věkový rozdíl jako by ani neexistoval. Začali jsme s Radkem chodit, ale bylo hodně náročné takovou věc tajit před matkou.
Nakonec jsme se rozhodli jí to na rovinu říct. Věděla jsem, že to bude těžké, ale že to bude tak hrozné, jsem nečekala.
Křičela hlavně na mě, jak jsem jí tohle mohla udělat, takovou zradu od vlastní dcery, padla i ostřejší slova. Nakonec nás oba vyhodila s tím, že nás už nikdy nechce vidět. Od té doby jsme se nestýkaly.
S Radkem jsme se po roce vzali, zkoušela jsem jí napsat, vše vysvětlit, pozvat ji na svatbu, usmířit se… ale ona všechny mé pokusy ignorovala. Už je to přes dvacet let. S Radkem jsme prožili hezký život, máme dva syny, kteří nikdy neviděli svou babičku. Byla jsem s ním šťastná až do doby, než před dvěma lety zemřel.
Nelituji toho, co jsem udělala, jen mě pořád víc trápí, že mi matka nedokáže odpustit. Celá ta léta se ji snažím pochopit, ale na druhou stranu Radek už není a ona tu také nemusí být dlouho. A já jsem přece její jediná dcera… Už ale asi nikdy neusmíříme.
Dana (54), Středočeský kraj
