Vždycky jsem bývala sebevědomá žena s vlastním názorem, jenže pak jsem se zamilovala do Bedřicha, který ze mě udělal trosku.

Byla jsem zrovna nakoupit, když mě někdo chytil za rukáv kabátu. „Evo? Jsi to ty?“ zeptal se mě váhavě známý ženský hlas. Otočila jsem se a okamžitě poznala mou bývalou kolegyni z práce a kamarádku Ilonu. „Málem bych tě nepoznala. Co se stalo?

Snad nejsi nemocná?“ kladla mi jednu otázku za druhou. Ilča taková byla.

V cukrárně mě začala vyslýchat. Že prý jsem bývala kočka a teď jsem jako ta nejšedivější myška. Měla pravdu. Mé vlasy volaly o pomoc, nehty jsem měla polámané, pleť zašedlou a protkanou vráskami. A šatník? Škoda mluvit! „Kam se poděla ta krásná ženská Evičko?“ zeptala se a já se rozplakala.

Neunesl můj úspěch

Ilona mi otevřela oči. Jasně, kam se poděla ta úspěšná, chytrá a krásná ženská? Nikam, pořád je tu, jen na nějaký čas uvěřila jednomu chudákovi, že nemá jako člověk větší cenu než kus špinavého hadru. Bedřich mě poznal, když se mi dařilo. Ale on potřeboval vedle sebe mít chudinku, co k němu bude vzhlížet.

Kvůli jeho naléhání jsem odešla z firmy a zkusila pracovat na sebe. Bylo to těžké a moc se mi nedařilo. Hučel do mě, že si myslel, že jsem schopnější. Já nakonec uvěřila, že jsem všechno zkazila. A pak jsem poslouchala vlastně pořád.

A dost!

Přestala jsem nosit podpatky, protože jsem byla vyšší než on. Kritizoval mé přitažlivé oblečení. „Zapomínáš kolik ti je, viď?“ vysmíval se mi. Po rozhovoru s Ilonou se mi vyjasnilo, jako bych do teď byla v mlze.

Nechápu, jak se mu to povedlo mě takhle zlomit, ale přišel čas říct dost. Nikdo nemá právo šlapat mi takhle po sebevědomí!

Magdalena (58), Praha