V mládí jsem hrála florbal. Začala jsem jako malá holka ve škole a pak šla hrát závodně za jeden pražský klub.

V pubertě mě samozřejmě začali zajímat hráči juniorského týmu. Hlavně Milan. S kamarádkami jsme se tenkrát chodily dívat na klučičí tréninky i zápasy skoro každý den. A já z Milana nemohla spustit oči. On byl naopak zapálený jen a jen pro hru.

Vůbec si mě nevšímal. Když jsem se na něj znovu šla podívat při jednom zápase, konečně zasáhl osud. A to doslova! Milan přihrával spoluhráči tak silně a zároveň nešikovně, že mě míčkem trefil přímo do oka. Jakmile šel vystřídat, poodběhl od střídačky ke mně:

„Promiň, já nechtěl. Jsi v pohodě?!“ pečoval o mě osmnáctiletý sportovec ve zpoceném dresu. Moje bolest z rány se hned změnila v nepopsatelné štěstí!

Rádoby drsňáky jsem Milanovi odpověděla, že se nic neděj, i když mi z očí tekly slzy, a po krátkém rozhovoru se můj hrdina zase vrátil do hry. Od té doby bylo všechno jinak. Kdykoli jsem se kolem něj v hale mihla, hned se se mnou dával do řeči.

Já využila své dívčí zbraně a Milan pochopil, že se mi líbí. Brzy mě požádal o číslo a pak se šlo na rande. Prožili jsme spolu hezký dvouletý vztah a Milan se stal i mým „prvním“. I když už dnes spolu nechodíme, mám na naše společné chvíle krásné vzpomínky. A tuhle veselou příhodu si budu určitě pamatovat až do konce života.

Lenka K., Brno