Jednoho dne mi manžel sdělil, že se stěhuje. Že je mezi námi konec a podal žádost o rozvod. Odešel k mladší milence s dítětem. Teď se chce ale vrátit!

Stalo se mi to, co není v dlouhodobých vztazích vůbec výjimečné. Manžel mě po padesátce opustil kvůli mladšímu modelu. Po třiceti letech a třech dětech. Jeho nová láska byla výrazně mladší než já, rozvedená, s malým chlapečkem. A zřejmě potřebovala zabezpečit.

V pětapadesáti mě odkopl

Dost to se mnou zamávalo. Nad vodou mě době držel jen nejmladší syn, který byl ještě doma, a měl krátce před maturitou. Člověk si ale časem zvykne na vše, a když jsem se po nějakém čase srovnala, začala jsem si znovunabyté svobody dokonce užívat.

Syn odmaturoval a odjel pracovat do Anglie. Já si žila svým poklidným životem. Chodila jsem do práce, dvakrát v týdnu jsem si zašla zaplavat do bazénu a taky jsem se na stará kolena začala konečně učit anglicky. Jiného muže jsem nehledala. úplně jsem si po letech péče o velkou rodinu stačila sama.

Zapomenout jsem nedokázala

Samozřejmě jsem měla přátele se kterými jsem trávila dovolené a volný čas, a dokonce se mi občas i někdo dvořil a pozval mě na skleničku, ale já už si nikoho nechtěla připustit blíž k srdci.

A i když už to bylo tři roky od rozchodu, svého manžela jsem asi nikdy docela ze svého srdce nevytěsnila. Dlouho jsme spolu nemluvili a komunikovali vlastně jen přes syna.

Až nedávno mi můj ex z ničeho nic zavolal. Byl podezřele milý a snažil se nezávazně konverzovat. „Jak se máš? Jsi pořád sama nebo sis už za ě našla náhradu?“ zeptal se z ničeho nic.

Na to jsem nebyla připravená, a tak jsem hovor raději rychle ukončila s tím, že na mě někdo zvoní.

Nevzdal to a snaží se dál!

K mému překvapení mi za dva dny volal znovu a požádal mě, jestli bych se s ním nesešla, že by se mnou potřeboval něco probrat. Přistoupila jsem na schůzku, býval to přece můj manžel, se kterým jsem prožila kus života.

„Víš, Deniso, udělal jsem hroznou chybu a moc mě to mrzí. Myslíš, že bys mi dokázala odpustit?“ začal rovnou. V novém vztahu mu to prý neklape, nerozumí si ani se synem své přítelkyně. „Moc bych si přál se vrátit.

Nikdy jsem neměl odcházet, jsem hlupák!“ A pak se přiznal. Prý by se chtěl vrátit.

Čím dál víc mu dochází, že neměl odcházet. Zaskočilo mě. Rozloučila jsem se s tím, že si vše musím promyslet. Manžel mi od té doby nadbíhá jako zamlada, ale když ptáčka lapají… Může nám to ještě klapat? Je to, co cítím, ještě láska nebo jen zvyk a satisfakce? Opravdu nevím, asi si hodím korunou!

Denisa S. (58), Brno