Ke kartářce ani vědmě bychom nešli, ale že nás dokáže napálit grafolog, nás nenapadlo. Přišli jsme o iluze i velkou část úspor!

V poslední době jsem se cítila čím dál víc nespokojená. Ne, že bych byla nemocná, nebo si s manželem či dětmi nebo vnoučaty nerozuměla. Ale každý den mě něco bolelo, něco naštvalo a něco prostě jen nebavilo.

Chodila jsem od ničeho k ničemu a byla taková bez nálady. Ani číst už mě netěšilo a dokonce jsem zapomínala i zalít svoje kdysi milované kytičky, kterých jsem měla po bytě bezpočet.

Jako tělo bez duše

Manžela to rozčilovalo. Byl zvyklý na něco úplně jiného! Na pravý opak! Dříve jsem hodně sportovala a pěstovala koníčky. Pletla, pekla pro známé a taky hodně zahradničila. Vždycky mi vyčítal, že na něho nemám čas.

Teď jsem tupě zírala na televizi, aniž bych věděla, co hrají. A času? Toho jsem měla fůru. Až mě to mrzelo! „Štěpánko, není ti nic? Nejsi nemocná?

Jsi taková divná, ani nevím vlastně jaká…“ povzdychl si jednou můj Tibor a sáhl mi rukou na čelo, zda nemám teplotu. Ucukla jsem, jako by byl prašivý! Vadilo mi úplně všechno a jeho dotyky k tomu bohužel také patřily.

Manžel se samozřejmě urazil a na můj zdravotní stav se přestal vyptávat. Zato mně začaly ty moje záhadné stavy vrtat hlavou. „Nemám snad nedostatek nějakého vitaminu?

Nebo že by to bylo všechno jen psychického rázu?“ ptala jsem se sama sebe v duchu, když mi do očí padnul inzerát.

Luxusní čekárna mě ohromila

Inzerát byl uveřejněn v místním plátku, který si můj muž pravidelně kupoval s cigaretami a svým každotýdenním potěšením – stíracím losem. Byla zde barevná reklama na nějakého grafologa, který dokáže lidem pomoci s jejich neduhy:

„Z rozboru písma se pozná nejen povaha pisatele, ale i jeho psychické rozpoložení, stres a dokonce i mnoho nemocí!“ Ta reklama mě zaujala. Mohla by mi pomoct! „Tibore, prosím nezavezl bys mě tady k tomu grafologovi? Ráda bych se k němu objednala.

Mohl bys tam jít se mnou, abych měla nějakou oporu!“ Prosila jsem manžela a on celkem ochotně kývnul. Asi už byl ze mě nešťastný, protože jinak by mi vynadal, že zbytečně utrácím! Trvalo skoro měsíc, než nás grafolog přijal, tolik měl objednaných klientů!

Už zařízení jeho čekárny svědčilo o velkém luxusu. Žádné plastové židličky, ale křesílka z bílé kůže a na zdech nejspíše originály. Na zdi velká placatá obrazovka.

Skoro jsem se ho bála

Když nás konečně recepční uvedla, seděl za stolem. Dlouhé černé vlasy po ramena, celý v bílém. Uhrančivý pohled, z kterého šel trochu strach. Podal nám ruku, byla chladná a suchá, bezkrevná! Musela jsem bojovat s pokušením utéct, ale přemohla mě zvědavost.

Představil se a hned nám nechal podepsat papír, kde se zavazujeme k mlčení. Potom jsme museli napsat na jednu stránku nějaké vyprávění o dětství i celém životě. Takové zhodnocení, co bychom změnili, kdyby to šlo.

Zajímaly ho naše i oblíbené barvy a jedna dobrá a jedna špatná vlastnost. Následovala hodinová pauza a potom jsme si šli oba s mužem vyslechnout jeho verdikt. Tak tomu říkal, té svojí diagnóze. „Máte velký problém! Oba!

Máte zanesenou mysl a vaše vnímání je zkreslené. Budete muset nad sebou hodně přemýšlet!“ řekl nám nesmlouvavě a přísně se na nás zadíval, jako bychom něco provedli.

Stále chtěl jen peníze

Usrknul si nějakého bylinkového čaje a pokračoval: „Čeká nás spousta práce. Budu muset pro vás speciálně vytvořit několik duševních i fyzických cvičení. Prozatím nebudete spolu mluvit ani jinak komunikovat. Oba se musíte pohroužit do svých myšlenek!

A to hned, od teď!“ Koukla jsem po očku na manžela, ale byl jako zhypnotizovaný. Vůbec neprotestoval. Nerozhodil ho ani vystavený účet na rovné tři tisíce korun! Další sezení bylo hned za týden a několik dalších rovnou ob den.

Za mlčení a pár cviků na letáčku jsme utratili skoro dvacet tisíc! Mlčet mě už nebavilo. Chtělo se mi nadávat! Stěžovat si! Na toho grafologa!

Vyléčil mě manžel

„Tibore, mně je už líp. Mám v sobě tolik vzteku, že bych mohla hory přenášet!“ zařvala jsem jednou u večeře, ale Tibor na mě jen gestem udělal pst, abych mlčela.

„Ne, já už mlčet nebudu a účty platit taky nechci!“ zakřičela jsem znovu a můj muž se konečně probudil. K mému údivu se začal smát. Vyskočil zpoza stolu a obejmul mě. Tentokrát mi byl jeho vřelý dotyk víc než milý! „No vidíš, zvolal nadšeně.

Ten drahý podvodník nám přece jenom pomohl. To nám za ty peníze stálo!“ Rozesmála jsem se také. Můj muž měl pravdu! Moje špatná nálada byla ta tam. Nespravil mi ji grafolog, ale Tibor.

Stál při mně v dobrém i zlém a překonal i svoji vyhlášenou spořivost, či spíš skrblictví. A to všechno, jen aby mi pomohl. A to se cení!

Štěpánka D. (68), Kutná Hora