Seděly jsme s kamarádkou na lavičce v parku a povídaly si o vnucích. Najednou si k nám přisedl muž. Eva ho však vůbec neviděla.

S manželem jsme byli vždycky aktivní a vedli jsme k takovému životu i děti. I v důchodu jsme se snažili chodit každý den na procházky. Pořídili jsme si pejska, aby nás nutil každý den vyrazit z domova a ujít pár kilometrů.

Jenže pak mě Pepa opustil a já najednou byla jako tělo bez duše. A nebýt naší fenky Daisy, asi bych to psychicky nezvládla.

Život mi uštědřil další ránu

Mám sice moc hodné děti i vnoučata, oni mají ale své životy, nemohli se mnou být každý den. Daisy mi ležela oddaně u nohou od rána do večera a poslouchala všechny mé bolesti i nářky a tvářila se, jako by mi rozuměla.

Před rokem však za duhový most odešla i ona. Naštěstí se ale přistěhovala do našeho domu paní také v důchodovém věku.

Zapovídaly jsme se

Moc jsme si porozuměly a začaly chodit na procházky spolu. Čas od času jsme zašly také do divadla a na koncert. Jednoho odpoledne jsme s Evou seděly na naší oblíbené lavičce v parku a zapovídaly se. Bylo krásně, vůbec nebyla zima a domů se nám ještě nechtělo.

Povídaly jsme si o tom, co všechno nám život vzal a dal, a jaké dárky koupíme na Vánoce, co by těm našim drahým udělalo radost a vzájemně jsme si dávaly tipy.

Zoufalý mladík

Naproti nám byla lavička, na které nikdo nebyl. Najednou přiběhl mladý muž, a posadil se na ni. Rukama si zakryl obličej a vypadalo to, že je zoufalý. Kamarádka se na něj ani jednou nepodívala, což mi přišlo divné.

Byla vždycky mnohem více komunikativní, než já. Pozorovala jsem toho nešťastného muže a pak si po chvilce řekla, že by bylo asi dobré se ho zeptat, co se mu stalo? Tak jsem se na něj podívala a řekla: „Co vás potkalo, mladý muži?“ To, co se stalo pak, si připomínám každý den.

Upřel na mě prosebný pohled

Mladík se na mě podíval s velkým údivem. Kamarádka se mě zeptala, na koho to mluvím. Odpověděla jsem, že přece na toho muže naproti. Podle ní tam ale nikdo nebyl. Koukaly jsme na sebe a pak na tu lavičku. Mladík se zvedl a posadil se vedle mě.

Obličej měl úplně bílý a upíral na mě neuvěřitelně smutné oči. Byla v nich velká prosba o pomoc.

Už jsem ho neviděla

Byla jsem úplně ochromená hrůzou a také chladem. Cítila jsem mrazení v konečcích prstů a v zádech. Chvíli jsme se dívali vzájemně do očí, pak si ten mladík znovu zoufale skryl tvář do dlaní. Pak vyskočil a běžel pryč.

Od té doby tam chodívám často v dobu, kdy se stmívá a hledám ho. Taky se ptám starousedlíků, jestli neví o nějakém muži, který v parku nešťastně zahynul. Ráda bych mu tam někde zapálila svíčku.

Dagmar V. (74), Znojmo