Neměla jsem jí to za zlé, že je svému muži občas nevěrná. Dokonce jsme jí i trochu fandila. Ale jen do chvíle, než si políčila na mého manžela!

Ženská krev a mlíko, spousta energie! A vedle ní takový mouchy snězte si mě. Člověk se nemohl divit, že svému muži kamarádka Evka občas, no vlastně dost často, nasadila parohy. Ten její si toho ani nevšimnul. Spolknul jí každou lež i s navijákem. Často se ani nenamáhala mu lhát.

Trochu jsem jí záviděla

„Byla jsem s milencem,“ odpovídala mu zcela vážně, když se jí zeptal, kde tak dlouho byla. On se jen zasmál a ještě si myslel, jak je vtipná! Scházely jsme se několikrát týdně, bydlely jsme totiž hned vedle sebe, jen v jiném vchodu.

Evka často zaskočila na kafe a hned mi líčila svoje nejnovější dobrodružství. Přiznám se, že jsem jí občas dokonce i tak trochu záviděla. Měla jsem hezké manželství, ale po těch letech už to byl přece jen víc stereotyp, než cokoliv jiného.

Běžné denní starosti, hovory o dětech a vnoučatech. Dovolená někde v chatce byl vrchol dobrodružství! Evka mě lákala, abych s ní někam vyrazila, ale já se bála komplikací. Manžel nebyl takový moula, aby si nedal dvě a dvě dohromady! No, každý ho za moulu neměl, jak jsem se brzy přesvědčila.

Zachtělo se jí i toho mého

„Potkal jsem Evku, pozdravuje tě!“ řekl mi jednou manžel po příchodu z práce jakoby nic. A právě ten jeho rádoby ledabylý tón ve mně vzbudil podezření. „A?“ zeptala jsem se a on jen nechápavě odvětil:

„Jaké A?“ „Nedělej se, moc dobře víš, jak to myslím!“ vyjela jsem na něho a odpověď mě šokovala: „No ona byla víc než milá. Skoro bych si myslel, že po mě vyjela.

Zvala mě k sobě domů a to ona ještě nikdy neudělala!“ Manžel se tvářil trochu provinile, ale také pyšně. Byl ve tvářích zarudlý jako nějaký mladý kohout! Asi mu zalichotilo, že po něm vyjela taková pěkná ženská! A to Evka beze sporu byla!

Zmocnila se mě žárlivost. A taky vztek! To Evka nenechá na pokoji ani manžela svojí nejlepší kamarádky? To se musím i já před ní bát?

Poslala jsem jí dárečky

Hned jsem šla do komory a vyhrabala tu nejdražší bonboniéru, jakou jsem měla v zásobě. Vždycky pár mi jich tam leželo. Dárků, které nenašly konzumenta. Bonboniéru jsem zabalila a napsala k ní lísteček:

„Pro mého sladkého miláčka!“ Balíček jsem šla nacpat do její schránky. Šlo to těžko, ale povedlo se. Další den jsem poslala obrovský pugét růží. Také s mazlivým vzkazem! A potom parfém! Evčin manžel byl doma na nemocenské a zásilky přebíral on.

Byla jsem si jistá, že je bude mít jako první! „Mám doma peklo. Ten můj začal z ničeho nic žárlit!“ stěžovala si mi Evka a dodala: „Budu ho muset vzít na nějakou usmiřovací dovolenou! Ach jo, přijdu o ty ostatní. O zábavu!“ Koukala jsem na ní a pomyslela si:

„To doufám, holčičko. Nebo o mně ještě uslyšíš!“

Sylva S. (56), Třebíč