Měli jsme se rádi, báječně jsme si rozuměli, a přesto jsme museli jít od sebe.

S Tomášem jsme se seznámila, když mi bylo sedmadvacet. Jak on, tak já jsme už za sebou měli několik neúspěšných vztahů a chtěli jsme se usadit. Spojovalo nás přání založit rodinu.

Chyběl dětský smích

Zjišťovala jsem, že ještě s nikým jsem si tak báječně nerozuměla jako právě s Tomášem. Měli jsme stejné zájmy, stejný smysl pro humor a dobře k sobě ladily i naše povahy. Nikdy jsme se spolu nenudili.

Chodili jsme spolu rok a pak jsme usoudili, že k sobě chceme patřit navždycky. Vzali jsme se a naše manželství probíhalo v klidu a bez konfliktů. Oba jsme dobře vydělávali. Jediné, co nám chybělo, bylo miminko. V tomhle směru se nám nedařilo.

Kontrola u lékaře zjistila, že jsme oba v pořádku. Osud nám prostě jen bránil mít vlastní dítě. Po několika letech jsme to začali vzdávat. Byli jsme z neřešitelnosti situace vystresovaní.

Moc mi nepomáhaly věčné otázky rodičů a kamarádek, kdy už se konečně stanu matkou. S Tomášem jsme záviděli ostatním párům, které jsme potkávali s kočárkem.

Zákony schválnosti

O adopci nechtěl Tomáš slyšet a tak se náš vztah začal pomalu rozpadat. Nakonec jsme se v klidu rozvedli a šli jsme si oba svojí vlastní cestou. Po rozvodu jsem si ještě stále nepřipadala tak stará, abych nemohla začít znovu.

Bylo mi šestatřicet a rychle jsem hledala někoho, kdo by mohl být mým druhým partnerem a případným otcem dítěte. S Jakubem to už vyšlo. Otěhotněla jsem krátce po svatbě a stala jsem se postupně šťastnou matkou dvou dětí.

Také Tomáš se znovu oženil – a i on měl dvě děti. Když jsme se po letech setkali, smutně jsme hořekovali nad tím, že nám okolnosti nedopřály prožít život spolu. Dnes jsem už dokonce šťastnou babičkou a Tomáš dědečkem. Občas si něco napíšeme na internetu.

I když jsem s Jakubem šťastná, stejně mám vždycky po komunikaci s Tomášem smutný pocit, že všechno mohlo být jinak.

Milena R. (62), Žatec