Nechala jsem se unést romantickou nocí. Úplněk mě omámil a já šla za přeludem. Naštěstí zasáhla vnučka.

Když můj bratr prodal rodný dům, koupila jej jakási firma a nad romantickým údolím postavila obludný most. Už z něj skočilo několik sebevrahů. Dům je v současné době opuštěný a zdevastovaný. Jestli ho někdo zachrání, tak mu noci v těchto místech nezávidím.

Již v dobách mého dětství to bylo jen pro otrlé, natož teď, když tam navíc bloudí nešťastné duše sebevrahů.

Magická podívaná

Kdykoliv přijedu do rodného kraje, navštívím přátele a příbuzné, nerada ale u nich nocuji. Raději jedu do hotelu. Jednou se stalo, že jsem se zdržela přes půlnoc. Vnučka, která se mnou tehdy jela, v autě usnula.

Když jsem projížděla kolem rodného domu, naskytl se mi nádherný pohled. Dům, rybník a celé okolí byly zalité svitem měsíce a v tom magickém světle vypadalo stavení jako za starých časů, most nad údolím byl temný a tichý.

Postava v okně

Zastavila jsem, vypnula motor, zhasla světla a vylezla z auta. Stála jsem u branky a kochala se pohledem a vzpomínkami. Najednou jsem ale zpozorněla. V okně opuštěného domu jsem spatřila nějakou postavu. Stála nehnutě, až to vypadalo, že to bude zrakový klam.

Zvedla jsem ruku a zamávala. Postava se pohnula a taky mávla. Že by bezdomovec? Napadlo mě. Ale ten by se asi takhle v okně neukazoval, a asi by taky neměl tak strnulý výraz a bledý obličej.

Vnučka vykřikla

Dostala jsem neodolatelnou chuť přelézt branku a jít se podívat zblízka. Ten nápad se proměnil v chorobnou touhu, jako by mě k té postavě něco přitahovalo jako magnet. Už jsem se chystala lézt, když se s výkřikem hrůzy probudila vnučka.

„Kde to jsme?“ rozhlížela se kolem. „Proč tu stojíme? Musíme jet pryč, zdál se mi hrozný sen!“

Děsivá cesta

Nemohla jsem najednou udělat krok, nemohla jsem se přimět k pohybu. Nastartovat auto mi trvalo celou věčnost. Nakonec jsme se konečně rozjely.

Po několika metrech se zvedla z louky mlha a chuchvalec podobný lidskému tělu se mi přilepil na přední sklo tak, že jsem vůbec neviděla. Vnučka bleskurychle zamkla auto zevnitř a s hrůzou opakovala. „Co to je?

To přece není mlha!“ Jela jsem po paměti krokem, naštěstí jsem cestu znala dokonale. Až v zatáčce se mlžný cár vznesl a letěl zpátky směrem k tomu domu.

Ťukání na okno

Dojely jsme k hotelu, který byl hned za zatáčkou, vyběhly z auta a oddychly si až na pokoji. Vnučka usnula brzy, já však nezamhouřila oči do rána. Ačkoliv byl pokoj ve druhém patře, neustále mě probouzel tichý zvuk, který připomínal ťukání na okno.

Přemýšlela jsem, jestli prší, ale bylo to dost nepravděpodobné. Ťukání přestalo až za svítání. Postava v okně mě však v myšlenkách stále pronásledovala, a tak jsem druhý den za světla branku přelezla a celý dům obešla. Byl zamčený, žádné známky kohokoliv živého.

Veronika P. (68), severní Čechy