Po tragické smrti jediného syna jsem přišla o všechno. Neměla jsem možnost vídat vnoučata ani snachu. Trvalo dlouhých deset let, než jsem získala novou rodinu.

Rychle jsem se polibkem na čelo rozloučila se synem, který s partou kamarádů odjel na každoroční túru do hor. Že se už nevrátí, mě ani na vteřinu nenapadlo. Tragicky zahynul a zůstaly po něm dvě malé děti.

Zbyla mi jen práce

Se snachou jsem nikdy moc nevycházela. Ne, že bychom se hádaly, ale prostě jsme se nevyhledávaly. Odstěhovala se k rodičům na Slovensko a tak jsem svoje dva malé poklady vídala čím dál méně. Zůstala jsme sama a opuštěná.

Ani finančně jsem zrovna neměla na růžích ustláno. „Pořiď si pejska, bude ti dělat společnost!“ radila mi kamarádka, ale já neměla odvahu. Zbyla mi jen práce, v které jsem trávila dobrovolně hodně hodin přes čas.

Pracovala jsem coby ošetřovatelka na rehabilitačním oddělení. Jednou k nám přivezli pána po autonehodě. Zůstal ochrnutý na vozíku a u nás se měl naučit vše potřebné k životu venku. Přestože byl starší než já, chodily ho pravidelně navštěvovat čtyři děti.

Získala jsem kamaráda a jeho čtyři děti

„Máte krásná vnoučátka,“ pochválila jsem mu drobotinu, když jsem mu masírovala jeho ztuhlá záda. On si ale jen těžce povzdychnul: „Nejsou to vnoučata, ale děti! Osvojili jsme je s manželkou, ale ona všechnu tu dřinu nevydržela. Utekla od nás!

Všechno jsem jakž takž zvládal, ale teď nevím. Budu je asi muset vrátit do ústavu…“ Nevěděla jsem, co říct. Taková hrůza! Musela jsem na jeho slova stále myslet a potom jsme si dodala odvahy: „Já bych vám s dětmi ráda pomohla. Třeba bych jim mohla dělat tetu!

On jen pokrčil rameny. Nevěřil mi. Děti jsem pozvala k sobě a později se nastěhovala k nim. S panem Zdeňkem jsme dobří přátelé. Společně se staráme o děti a nemáme volnou ani minutu. Konečně mohu říct, že mám zase rodinu!

Božena Z. (59), Kutná Hora