Prohlížela jsem si právě v obchodě jednu knížku, když jsem na sobě ucítila čísi pohled. Nenápadně jsem se začala rozhlížet.

Nedaleko ode mě stál muž asi v mém věku. Jeho tvář mi připadala hrozně povědomá. Mozek pracoval, a náhle jsem si ten obličej zařadila. Ondra! Pokud je to skutečně on, tak jsme se neviděli snad patnáct let.

Jakmile spatřil, že se na něj dívám, dodal si odvahy a přistoupil ke mně. „Promiňte, pokud se mýlím, ale nejste náhodou Adéla?“ Teď už to bylo jasné. Jenže mně se v tu chvíli vybavila jedna dávná vzpomínka, a tak jsem rychle vyhrkla: „Ne, to tedy nejsem.“ Omluvil se, otočil a vydal se k východu z knihkupectví.

Pusa za pět korun

Když už byl skoro u dveří, zavolala jsem: „Ondro!“ Zarazil se a znovu se na mě podíval. To už jsme se oba usmívali. A já si tu zmíněnou dávnou vzpomínku rychle promítla v paměti naplno… Chodili jsme tehdy do třetí třídy, já do áčka, on do béčka.

Bydleli jsme na stejném sídlišti a patřili do party dětí, která se scházela k nejrůznějším hrám. Jednoho dne jsme se potkali nedaleko našeho paneláku. „Ahoj, Adélo.“ Tvářil se nějak divně a celý se ošíval. „Ahoj, kam jdeš?“ zeptala jsem se.

„No… já… hele nechtěla bys pět korun?“ Nechápala jsem. „Dám ti je, když ty mi dáš pusu,“ upřesnil. Zamyslela jsem se. „A jako teď hned?“ „Jo,“ přikývl Ondra. Cítila jsem, jak červenám, ale přistoupila jsem k němu a políbila ho na tvář.

Šlo o hloupou klukovskou sázku

Dostala jsem slíbenou pětikorunu a vzápětí zažila menší šok. Zpoza rohu vyšli tři Ondrovi kamarádi. Celou tu dobu nás pozorovali a nevěřili, že to Ondra dokáže. Jednalo se samozřejmě o hloupou sázku. Urazila jsem se a hezky dlouho jsem s ním pak nemluvila.

Nyní, po letech, jsem ale byla ráda, že ho vidím a stejně tak byl rád i on. Šli jsme si sednout do nedaleké kavárny. Pochopitelně o té někdejší puse začal povídat Ondra jako první. Předstírala jsem, že nevím, o čem mluví, ale dlouho mi to nevydrželo.

Takové věci se přece nezapomínají ani po letech. Tenkrát jsem byla poměrně dost naštvaná, ale s odstupem času mi Ondrovo „provinění“ připadalo spíš roztomilé.

A nakonec jsme si řekli „ANO“

Vyprávěli jsme si své další osudy a zjistili jsme, že jsme na tom zhruba stejně. Byli jsme sami a hledali jsme někoho pro život. „Co kdybychom to zkusili spolu?“ vyslovil po hodině povídání nahlas Ondra to, co jsem si zatím myslela jen v duchu.

„Doufám, že tentokrát nejde o žádnou sázku,“ rýpla jsem si a zasmála se. Také se dal do smíchu a poprvé mě vzal za ruku. A držel mě za ni i rok poté, kdy si mě vedl na radnici před oddávajícího úředníka.

Adéla N. (61), Praha