Lidé, kteří by si rozuměli, se bohužel občas poznají, až když je pozdě.

Láska bývá někdy krutá a nebere ohledy. Vdávala jsem se, když mi bylo dvaadvacet a myslela jsem si, že mám nejvyšší čas. Byla jsem ráda, že jsem našla někoho, s kým by se dal prožít dobrý život. Rok po svatbě se mi ale stalo něco hrozného.

Stačil jeden pohled

Mirek byl hodným manželem, skoro nikdy jsme se nehádali a starosti o domácnost nenechával jen na mně. Brali jsme se, když už jsem byla v jiném stavu. Půl roku po svatbě se nám narodila dcerka. Svůj život jsem měla před sebou tak nějak jasně narýsovaný:

do tří let druhé dítě, výstavba vlastního domku, klidné partnerské soužití. Občas jsem si uvědomovala, že Mirka jsem si vzala ani ne tak z lásky, jako spíš z rozumu. Trochu jsem zpanikařila, když už většina mých kamarádek byla vdaná.

V té době, na rozdíl od dnešní, bylo dvacet dva roků celkem vysokým věkem pro svatbu. Rok poté, co jsem vstoupila do manželství, krátce po našem výročí, jsem byla na návštěvě u jedné bývalé spolužačky. Právě tam jsem poprvé potkala Ondru.

Stačil jeden pohled z očí do očí a oběma nám bylo jasné, že se právě změnil svět! Do té doby jsem vůbec netušila, že se do někoho dá tak strašně moc zamilovat.

Žiji dva životy

S Ondrou jsme se začali scházet, ale jen jako přátelé. Po čase mě přemlouval, abych se kvůli němu rozvedla. Nejprve jsem na to neměla sílu, a když jsem v sobě našla odhodlání, byla jsem znovu v jiném stavu.

Nedokázala bych se rozvést ani s jedním dítětem, natož se dvěma. Od té doby jsem ale žila dva různé životy. Jeden normální, spokojený, manželský. Druhý romantický, plný citů, které bolely.

Ondra se kvůli mně nikdy neoženil, nepřestal doufat, že jednou budeme svoji. Já jsem ale zůstala v manželství, i když moje srdce patřilo jinému muži. Mirek se nikdy nic nedozvěděl a takhle to i zůstane.

Den co den se už spoustu let ptám, proč jsem osudovou životní lásku poznala až jako vdaná.

Magda B. (50), Brno