Přátelům, kteří stále jen šetřili a počítali úspory, jsme se smáli. Všem jsme tvrdili, že jsme skromní a peníze nepotřebujeme. Byl to omyl a nám zůstaly oči pro pláč!
S manželem jsme shodou okolností odcházeli do důchodu společně. On trochu přesluhoval a já zase využila možnosti jít o rok dřív. Hned první ráno nově nabyté svobody jsme si začali říkat rentiéři.
Jen tak z legrace, protože stesky našich podobně starých kamarádů nám přišly směšné.
Nic nám nescházelo
„Co pořád potřebují?“ ptal se můj muž Roman a hned si taky odpověděl: „Auto, chalupu, dovolenou, nové hadříky…“ Já ho se smíchem ještě doplnila: „A taky novou pračku, ledničku, koupelnu, zuby a kyčle…“ Legraci jsme si dělali samozřejmě v dobrém.
Kamarádů jsme měli jen pár, ale o to víc si jich cenili. Jen v tomhle jsme s nimi prostě nějak nesouzněli. Důchodové spoření jsme si nezaložili a nějaké velké úspory také neměli. Byli jsme zvyklí žít skromně. V malém domečku na okraji města nám to šlo náramně.
Pár slepiček a trochu zeleniny na zahradě. Skromné oblečení a dovolená u rybníka v Čechách. Na to naše příjmy stačily víc než bohatě! Děti od nás nic nechtěly, vydělávaly dostatečně. Tak k čemu nějaké strachy z budoucnosti? Jenže, neuplynul ani rok a my poznali, jak moc jsme se mýlili.
Peněz se nedostávalo
„Propadla se nám střecha, vůbec nevím proč!“ divil se jednou ráno manžel, když si všimnul praskliny na stropě a dopátral se příčiny. Domníval se, že škodu zaplatí pojišťovna, ale nezaplatila. Zapomněla jsme totiž obnovit pojistku!
Hned další rána přišla ještě téhož dne. O kamínek v celozrnném pečivu jsem si zlomila přední zub! Roman se mi vysmál. Prý to mám za to, že se snažím jíst zdravě! Jenže, i jeho smích přešel, když jsem mu ukázala účet od zubaře.
Byla na něm částka rovných patnáct tisíc! „No to snad nemyslíš vážně!“ rozčílil se, ale já neustoupila. Bez zubu nebudu! Na střechu jsme si museli půjčit a zub zaplatili z posledních rezerv. Chuť vtipkovat nás pomalu opouštěla.
„Mami, tati, potřebovala bych založit,“ přiznala zdrcená dcera, když nečekaně přišla na návštěvu.
Chyběly nám úspory
Ocitla se v těžké situaci. Dostala spolu s manželem výpověď, pracovali oba ve stejné firmě. Nestíhají splácet hypotéku a navíc zjistila, že konečně čeká vytoužené miminko. „Ani nevím, zda se mám radovat“! Přiznala se slzami v očích.
Neměli jsme odvahu jí sdělit, jak na tom jsme. Finance jsme sehnali díky další půjčce. Rychlé, ale hodně nevýhodné, samozřejmě…Na den nám zbývalo sotva pár korun. Neměla jsem ani na barvu na vlasy, natož na kadeřníka.
„No, ty teda vypadáš,“ kroutil hlavou Roman. Kdysi na mě býval pyšný a neustále zdůrazňoval, jak moc mi to sluší. „Je to tvoje vina, to ty ses vždycky všem smál. To ty jsi dělal chytrého!
Kdybychom měli naspořeno na zadní kolečka…“ Roman na mě začal křičet, ale v tom nápadně zblednul a skácel se k zemi. Držel se rukou za srdce a šeptal: „Infarkt, volej sanitku!“
Až v nemocnici se mu rozsvítilo
Noc jsem proseděla u manželovy postele a pozorovala, jak mu do každé ruky kape nějaká čirá tekutina. Zřejmě blahodárná, protože ráno byl Roman čilý jako rybička. Infarkt se nepotvrdil. Jen nějaká úzkost. Vlastně mu nic nebylo!
„Přemýšlel jsem,“ tvrdil, přestože spal celou noc jako zařezaný. „Přemýšlel jsem a dospěl k názoru, že takhle to dál nejde. Musíme jít znovu do práce a spořit!“ Mlčela jsem. Měl pravdu ale zpátky k výrobní lince, do zimy a hluku, se mi už nechtělo.
Už jsem neměla síly vstávat brzy ráno a být celý den na nohou. Odporovat mu jsem si ale netroufla. Co kdyby se zase rozčílil a skončil znovu v nemocnici? O pár dní později jsem už byla znovu zaměstnaná. Nemusela jsem zpět do výroby, jak jsem se obávala. Našla jsem si skvělou brigádu a manžel také.
Pracujeme a šetříme na zadní kolečka
Pracujeme oba v ZOO koutku. Je to taková miniaturní zoologická zahrada pro exotická i domácí zvířata. Děti totiž znají spíš slona a žirafu, než obyčejnou kozičku a ovci.
S Romanem naše svěřence nejen krmíme a čistíme jim příbytky, ale také o nich vyprávíme všem malým návštěvníkům. Sjíždějí se celého okolí. Naše práce snů není zrovna moc dobře finančně ohodnocená, ale i tak jsem nadmíru spokojení.
Vydělané peníze potřebujeme na spoustu věcí. Už se nevysmíváme kamarádům spořílkům. Šetříme si na zadní kolečka a také musíme splácet půjčky! Těšíme se na miminko, které se dceři brzy narodí. Umínili jsme si, že jí pořídíme nový kočárek. A také vkladní knížku. Na spoření asi není nikdy dost brzo…
Věra M. (65), Chomutov
