Dostala jsem ji jako dárek od svého bratra. Líbila se mi, tak jsem si ji pověsila do bytu. Netušila jsem, jaké horké chvilky mi to přinese.
Můj bratr Karel byl vždycky velký dobrodruh, na rozdíl ode, která jsem byla vždy tak trochu pecivál. A když se pak seznámil s Magdou, svojí budoucí ženou, měl pro své dobrodružné výpravy alespoň parťáka. Pro cestování a poznávání cizích zemí byla totiž zapálená stejně, jako můj bratr. Za těch deset let, co jsou spolu, procestovali prakticky celý svět. Z každé své cesty mi přivezli nějaký malý suvenýr pro radost.
Suvenýr z cesty
Před pěti lety byli v jižní Africe, odkud mi přivezli hrozivě vypadající dřevěnou masku. Jednalo se o nějakého šamana pomalovaného válečnými barvami. Maska se mi líbila, ale současně ve mně z neznámých důvodů vyvolávala také strach a takový zvláštní nepříjemný pocit.
Přemístila jsem ji do předsíně
Nejprve jsem si ji pověsila na stěnu v obývacím pokoji nad televizi, ale protože se mi zdálo, že mě ten šaman neustále pozoruje, tak jsem masku nakonec dala na zeď do předsíně nad botník. Přátelé a známí, kteří ke mně čas od času přišli na návštěvu se na masku vždycky se zaujetím dívali, někteří měli ve tvářích stopy hrůzy. Syn jedné mé kamarádky dokonce prohlásil, že ten šaman vypadá jako živý. Z těch slov mi přeběhl mráz po zádech, až jsem začala přemýšlet, zda masku neuklidit raději do komory nebo do sklepa. To jsem ale nakonec neudělala. Bohužel…
Vzbudily mě podivné zvuky
Postupem času jsem si na masku zvykla, tím, jak jsem ji viděla při každém odchodu z bytu a návratu domů. Brala jsem ji prostě jako kteroukoliv jinou věc ve svém bytě, byť občas vypadala poněkud hrozivě. Aspoň do chvíle, než mě jednou v noci probudil nezvyklý hluk. Nejprve jsem si myslela, že vyvádí nějaká mládež na ulici a chystala jsem se jít podívat z okna, potom jsem ale ke svému překvapení zjistila, že ty zvuky se ozývají v mém vlastním bytě – přicházely z předsíně.
V bytě nikdo nebyl
Srdce jsem měla až v krku, když jsem potichu kráčela ke dveřím. Domnívala jsem se, že je to nějaký lupič. Pomalu jsem pootevřela dveře z ložnice do předsíně. Z okna v ložnici až na kraj předsíně dopadalo zvenku světlo pouličního osvětlení. Viděla jsem zatím dobře, a tak jsem s úlevou pochopila, že v předsíni žádná nezvaná návštěva není. V tom se zvuky ozvaly znovu, bylo to takové nepříjemné pískání a bubnování.
Vpíjel se do mě očima
Rozsvítila jsem a ke svému zděšení spatřila onu exotickou figurku, jak se pohybuje po botníku. Nakreslené oči šamany byly najednou jako živé, opravdu se mi zdálo, že se na mě dívá nějaká bytost. Figurka se najednou zastavila a nehýbala se. Nevěděla jsem, co mám dělat. Někomu zavolat? Budou mě mít za blázna. Kdybych zatelefonovala uprostřed noci synovi, nejspíš by si pomyslel, že jsem vypila až moc vína.
Už jsem oka nezamhouřila
Stála jsem na místě asi čtvrt hodiny, sotva jsem dýchala a upínala na figurku oči. Ta už se ale nepohnula. Nakonec jsem se odvážila dojít až k ní. Opatrně jsem k ní vztáhla ruku, vzala ji do dlaně, a pak jsem ji uložila do botníku, a rychle jsem zašoupla dvířka. Vrátila jsem se zpátky do ložnice a položila jsem se do postele. Peřinu jsem si vytáhla až ke krku. Pokoušela jsem se usnout, ale nedařilo se mi to. Pokaždé, když jsem zavřela oči a snažila se myšlenkami soustředit na něco jiného, tak mě začaly pronásledovat oči toho šamana. Do neklidného spánku jsem upadla až někdy k ránu.
Nebyl to jenom sen?
Naštěstí druhý den byla sobota a já nemusela do práce. Mohla jsem si alespoň odpočinout a uspořádat si myšlenky. Kdybych se nepřesvědčila o tom, že je figurka zamčená v šuplíku, myslela bych si, že se mi to celé jenom zdálo. Bohužel mě ale smysly nešálily. Věci, které se v noci udály, byly skutečné.
Další děsivá noc
Následující tři noci byly klidné, a tak jsem si myslela, že už bude klid napořád, ale to jsem se spletla. Čtvrtou noc se všechno zopakovalo. Figurka se nějak dostala z botníku a já jsem opět prožila skoro bezesnou noc.
Chtěla jsem vědět, kde ji koupili
Nedlouho poté přišli na návštěvu bratr se svojí ženou, kteří se zase vrátili z jedné ze svých cest. Opatrně jsem se jich na figurku zeptala. Neviděli na ní nic zvláštního, řekli, že ji koupili na jednom africkém trhu. Chtěla jsem vědět, jestli není nějak očarovaná. Bratr se rozesmál, ale nakonec odpověděl, že určitě ne, že jich tam měli spoustu a že je to úplně běžná figurka. Přikývla jsem, ale po těch děsivých zážitcích, jsem si o tom myslela své.
Duše šamana mě stále pronásleduje
Poté, co mě exotický dárek v noci probudil potřetí, rozhodla jsem se pro rázný krok. Figurku jsem vzala a hodila ji do popelnice. Myslela jsem si, že jsem se tak tajemného dárku zbavila. Mýlila jsem se. Toho šamana už jsem od té doby neviděla, ale jednou za čas mě v noci probudí zvuky, které dobře znám: pískání a bubnování, jaké ta prokletá figurka vydávala. Odkud ale přicházejí, nikdy nedokážu zjistit. A jakmile rozsvítím, zvuky vždy utichnou.
Simona D. (53), východní Čechy
