Byla to moje první noční v nemocnici. Hospitalizovala jsem zdravého člověka a pacienta málem propustila. Dodnes se mi kolegové smějí.
Jako psychiatrička jsem měla tehdy čerstvý diplom a okamžitě začala sloužit. Řádila viróza, kolega onemocněl a já vzala za něho svou první noční službu. Cítila jsem se plná síly a hlavně chuti do práce.
Nejčastějším důvodem hospitalizace u nás bývá maniodepresivní psychóza, která se ale projevuje dvojím způsobem – lidé jsou buď bez energie, trpí hlubokým smutkem a mají zpomalené reakce, nebo naopak jsou naplněni neřízenou energií, která z nich srší, nepotřebují jíst ani pít, dokážou zničit celé své okolí svou neustálou aktivitou.
Tento druhý projev je pro pacienta mnohem příjemnější, než ten první, ale zcela vyčerpávající pro jejich okolí.
Měla jsem jasno
Ten den jezdila od setmění jedna sanita za druhou, na pavilonech se také pořád něco dělo a já nevěděla, kam dříve skočit.
Někdy kolem třetí ráno se to trochu zklidnilo a mohla jsem na chvíli zavřít oči, ale jen na pár minut, protože jen jsem zlehka zalehla do vodorovné polohy, už pod okny zase houkala sanita.
Seběhla jsem z inspekčního pokoje do přijímací kanceláře, saniťáci se bavili se sestrou a ani si mě nevšimli. Na lavici seděla ztrápená žena a vypadala na pokraji sil. Kolem ní poskakoval nějaký mužský.
Kývla jsem na ženu a pozvala ji dál, laskavě ji usadila a tiše si s ní začala povídat. Všechno nasvědčovalo tomu, že paní je v těžkém stavu, nesmírně unavená, skoro nespala, měla pořád strach.
A tak jsem ji vyplnila přijímací protokol a vyprovodila ji do čekárny s pocitem, že mám hotovo. Sanitáci tam už netrpělivě čekali.
Dělali si dobrý den
Přišlo mi, že se tváří nějak divně. Jako bazilišci. „Tak ji můžete odvést,“ řekla jsem. „A co bude s pacientem?“ zeptal se řidič sanitky. „S jakých pacientem?“ vydechla jsem podrážděně.
„S tím, co jsme přivezli, paní doktorko!“ odpověděl se značnou dávkou škodolibosti v hlase. Sestra i jeho kolegové ze sanity stáli vedle něho v dychtivém očekávání.
„Má už potřetí mánii, doma všechno rozbíjí a jeho žena je z něho už úplně hotová, musí ho pořád hlídat a tři dny se nevyspala.“ Když jsem viděla jejich zlomyslný výraz, otočila jsem se a vrátila se rychle do ordinace, abych přijala správného pacienta.
Jenže tím to neskončilo – tahle událost se roznesla po celé nemocnici rychlostí blesku. Už při ranní vizitě se mi kolegové včetně primáře smáli tak, až se za boky popadaly. A někdy si vzpomenou i dnes.
Helena (41), Praha
