Za kulturou do hlavního města občas vyrazí každý. Pro mě a pro moji kamarádku Madlu je to vždycky velká událost.


Před nedávnem jsem objevila jedno představení, které by se nám mohlo líbit. Nelenila jsem, zavolala jí, vybraly jsme vhodný termín a já pověřila vnuka aby nám přes internet koupil lístky. Hned jak je měl, poslal mi je do mobilu.

Nejsem velký fanda moderních technologií, ale tohle beru jako velkou výhodu. Žádné papírky, které se dají snadno ztratit. Jenom kód v telefonu a hotovo.

Podívala jsem se na vstupenky, zapsala jsem do diáře hodinu a datum, a už jsme se mohly jen těšit.
Konečně nadešla dlouho očekávaná neděle. Vystrojily jsme se a autobusem vyrazily do stověžaté matičky.

Jely jsme dřív, abychom si ještě stačily zajít na kávu a trochu se porozhlédly. Bylo krásně, hezky jsme se prošly a u kávy se nám báječně povídalo. Trochu jsme zapomněly na čas, potom servírce nějak dlouho trvalo, než si na nás našla čas, abychom zaplatily.

Zkrátka a dobře jsme na přesun do divadla měly času tak akorát. Už jsme tam dvakrát byly, tak nám přišlo samozřejmé, že trefíme. Jenže to jsme podcenily podobnost pražských ulic. Prošly jsme jednu, kde mělo divadlo být, druhou…

Už to začínalo vypadat celkem dramaticky. Do začátku představení chybělo třináct minut a mi moc dobře věděly, že po začátku už do hlediště nikoho nepustí. 


Vypadalo to, že se do divadla nedostaneme včas


Nakonec jsme přece jen trefily správný směr. Ale to už byl čas skutečně nahnutý, takže poslední úsek cesty jsme braly klusem.
Už když jsme dobíhaly k divadlu, přišlo mi divné, že na ulici nikdo není. A co horšího, dveře byly zavřené.

Madla se spravedlivě rozčílila. „Jak si to představujou! Do začátku přece zbývá ještě pět minut a oni si zavřou!“, hřímala. „To tak nechám…“. A lovila v kabelce brýle, aby na zvoncích našla ten patřící divadlu. 
Ve mě už ale sílilo podezření.

Vytáhla jsem mobil a pracně v něm hledala vstupenky. Když jsem je našla, ztuhla jsem. Neděle, osm hodin, třicátého. Neděle byla, osm taky. Ale dvacátého třetího…
„Víš Madlo,“ začala jsem opatrně „oni za to asi nemůžou… Já jsem si spletla datum.

Je to až příští týden.“ 
Naštěstí má Madla smysl pro humor a vzala to s nadhledem. Udělaly jsme si hezkou večerní procházku a o týden později si tu kulturu náležitě užily. I s večeří, kterou jsem, na odčinění své chyby, zaplatila.



Pavla M. (50), střední Čechy