Domů     Můj milý pan profesor
Můj milý pan profesor
2 minuty čtení

Jsou učitelé, na které v životě nikdy nezapomenete. Patřil mezi ně i pan profesor Václav. Potkala jsem ho kdysi na vysoké škole a poté po mnoha letech znovu.

Prošla jsem slavnostně vyzdobenou chodbou a ocitla se na prostorné zahradě. Očima jsem hledala svoji vzdálenou tetičku, která sem, do Domova pro seniory, nedávno nastoupila. Místo toho jsem se pohledem zarazila na někom, kdo mi byl velmi povědomí.

Ale samozřejmě, to je přece pan profesor ! Můj oblíbený učitel z vysoké. Neviděla jsem ho tolik let, ale i když podstatně zestárl, jeho výrazné rysy ho nezapřeli.

Moje pravidelné návštěvy

Od té doby jsem do Domova chodila nejen za tetičkou, ale i za panem profesorem. Bylo mu už devadesát, ale mozek měl svěžího padesátníka. Při každé návštěvě jsme probírali nějaké zajímavé téma.

Dokázal, stejně jako kdysi na fakultě, vykládat tak úchvatným způsobem, že zaujal i největšího ignoranta. A já byla nadšený a pozorný posluchač. Vždyť jsem se dozvídala tolik zajímavého.

A zároveň jsem viděla, že panu profesorovi dělá velkou radost, když může zase „přednášet.“

Sešlo se dost posluchačů

Pak mě napadlo, že by pan profesor mohl dělat přednášky na různá témata i pro ostatní v Domově. Myšlenka se u vedení ujala a pan profesor jen zářil. V diáři měl naplánované přednášky i debatní kroužky, kterým říkal semináře, až do konce roku.

Jenže pak se brány Domova zavřely. Nikdo nesměl ven a nikdo dovnitř. Na kontakt s tetičkou a panem profesorem musel stačit telefon a občas nějaká video konference.

Poslední vzkaz

Když se v Domově objevila nákaza, zmocnila se mě panika a strach. Nezbývalo, než čekat a doufat. Když mi teta zavolala, že pana profesora odvezli do nemocnice, tušila jsem, že je zle Telefon mi samozřejmě nebral. Věděla jsem, že nemá ani žádné příbuzné.

Podařilo se mi proto kontaktovat jednu sestřičku. Ta panu profesorovi na velký arch papíru, aby to dobře přečetl, napsala můj vzkaz. Stálo tam, že na něj moc myslím, že ho mám moc a moc ráda a že se těším, až se zase uvidíme.

Už se neuvidíme, ale aspoň umíral s vědomím, že na něj někdo myslí. A já na něj nikdy už myslet nepřestanu.

Zora V. (62), Plzeň

Další článek
Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Sladký život? Raději ne!
nejsemsama.cz
Sladký život? Raději ne!
Jsou cukry, o kterých víte a v rámci zdravého životního stylu se jim vyhýbáte, a pak ty skryté, o kterých mnohdy nemáte tušení. Většina z nás jako první při zahájení hubnutí vysadí sladké. Omezit sladké limonády, sušenky a čokolády, to je v pořádku a schválí vám to každý, kdo se zdravou výživou zabývá. Na cukry jsou ale obzvlášť bohaté některé druhy ovoce nebo potraviny,
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
historyplus.cz
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
Němci je našli. Obklíčili celou vesnici a hrozí, že ji vypálí! Generál Viest se raději vzdá. Nechce dopustit, aby nacisté zmasakrovali desítky civilistů. Je zatčen, krutě vyslýchán a zavražděn v koncentráku. Do Pohronského Bukovce se německé komando později vrátí a za podporu partyzánů se místním obyvatelům stejně pomstí. Vždycky o sobě tvrdil, že je Čechoslovákem.
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
nasehvezdy.cz
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
Herečka Jitka Čvančarová (48) v poslední době doslova září. Na křtu nové knihy její dlouholeté kamarádky Báry Nesvadbové (51) překvapila nejen svěžím vzhledem, ale také výrazně štíhlejší postavou.