Když jsme byli s bratrem před lety doma první noc sami, děly se hrozné věci. Aspoň to jsme si mysleli.

Když nám bylo asi patnáct a třináct, zeptali se nás jednoho dne rodiče, jestli bychom zvládli být jednu noc doma sami. Samozřejmě jsme s bráchou nadšeně kývali. Těšili jsme se, že si pozveme kamarády a že si to bez rodičů užijeme.

Když tedy konečně odjeli, hned dorazilo několik přátel a začala taková komorní párty. Pouštěli jsme si hudbu, blbnuli, hráli hry, prohlíželi fotky. Všechno se odehrávalo ,,ve vší počestnosti“, ale i tak to byla velká legrace.

V noci jsme si pak pustili na videu ještě pár pořádně napínavých filmů a nakonec jsme spokojeně usnuli.

Divné zvuky

Jenže pak mě probudilo cosi neobvyklého. Nějaké dupání a funění. Šlo to ze zahrady. Poslouchala jsem zvuky se zatajeným dechem a najednou dostala hrozný strach. Co když jsou to zloději?

Hlavou mi jelo hned několik scénářů z různých filmů, kde se děti bez rodičů zoufale brání náporu padouchů, kteří si je vyhlédli a jali se je přepadnout. Probudila jsem kamarády a upozornila je, že se děje něco divného. Nakonec jsme už byli vyděšení všichni, protože zvuky ze zahrady neustávaly.

Kdo tam půjde?

Pak někdo nadhodil, že to některý z nás musí ověřit. Chvíli jsme se dohadovali, kdo to bude, koho vyšleme. Pak se zvedl jeden bráchův kamarád a i já se rozhodla, že to risknu. Vzali jsme si paličku na maso, svítilnu, a vydali se do tmy na zahradě.

Drželi jsme se za ruce a klepali se jako ratlíci. Kuželem světla jsme osvicovali zahradu kousek po kousku. Nikde nic! Až najednou… Asi tři metry od nás funělo několik ježků. Vyprskli jsme smíchy a řehtali se jako blázni.

Ještě, když jsme to tlumočili vyděšené skupince v domě, nemohli jsme smíchy popadnout dech.

Katka M. (40), Louny