Jak člověk stárne, přibývají mu různé choroby a neduhy. Musím říct, že já a můj manžel máme štěstí. I když už za sebou máme sedmdesátku, jsme pořád oba celkem fit.


Ludva dokonce ještě pořád sportuje, chodí cvičit se seniory do Sokola. Mě občas trochu zlobí srdíčko, ale i tak toho hodně zvládnu. Loni se naši mladí rozhodli, že mi udělají radost a pošlou mě do lázní.

Původně chtěli, abychom jeli do Poděbrad oba, ale to bylo předem ztracené. Manžel se z domova nehne. Takže jsem nakonec pobyt v lázních dostala jen já.
Měla jsem z toho trochu obavy. Ludva není zvyklý být doma sám a taky nemá rád, když ho někdo kontroluje.

Aby za ním chodila každý den dcera, to by se zlobil. 
Takže jsem před odjezdem navařila do zásoby, v mrazáku měl nachystané krabičky s datem, co si kdy má ohřát, v ložnici zase hromádky s oblečením na každý den.

V kuchyni na lednici jsem připravila rozpis, co má kdy vyřídit a kam zajít. Vynechala jsem jen hospodu, protože vím, že tam trefí vždycky a bez příkazu. Dcera mi slíbila, že bude tátovi denně volat. Měla jsem za to, že jsem všechno zařídila tak, že žádné nebezpečí nehrozí.

Při loučení jsem si poplakala. Musím ale přiznat, že v lázních bylo krásně a cítila jsem se tam moc dobře. Po týdnu, kdy jsem každý den volala manželovi i dceři, jsem se uklidnila. Všechno klapalo jako na drátkách.

Jenže jedenáctý den, nebo spíš jedenáctou noc měla moje pohoda skončit. Bylo to už po půlnoci, když mě vzbudilo zvonění mobilu. „Miluno, tady je Radka, sousedka. Nechci tě děsit, ale asi vás vykradli.

Máte před barákem policajty a před chvílí někoho nakládali do auta.“ Musela jsem si sednout. Hrůzou se mi udělalo zle. Copak vykradli, ale co je s Ludvou? Taky jsem se na to sousedky zeptala, ale ta nic nevěděla.

Samozřejmě se hned běžela ven zeptat, ale to už jsem volala manželovi. Telefon mi nebral, a tak jsem, celá ubrečená a vyděšená zburcovala dceru a zetě. 
Ta půl hodina, než mi znova zazvonil telefon, byla snad nejdelší v mém životě.

V duchu jsem viděla Ludvu umláceného lupiči. Koho by napadlo, že ten lupič byl on sám. 
Když mi dcera volala zpátky, smála se. A mě se pro změnu udělalo nevolno vzteky. Jen si to představte. Večer vyrazil můj drahý choť jako obvykle do hospody.

Poseděl tam déle než obvykle, protože v televizi byl fotbal a tak hostinský trochu přetáhl zavíračku. U branky zjistil, že nemá klíče. Napadlo ho, že je nechal v hospodě.

Jenže když se chystal, že zavolá hospodskému, přišel na to, že tam nechal i mobil a peněženku. Samozřejmě mohl jít k dceři. Jenže to bylo pod jeho úroveň. A tak, protože je sokol v kondici, přelezl nejprve plot.

Pak vytáhl z kolny žebřík a přistavil ho k zábradlí balkonu. Zrovna, když se pokoušel vyháčkovat okno, jela kolem hlídka městské policie.

Pravda, na zloděje je trochu starý, ale neměl doklady a navíc odmítal policistům sdělit, komu by měli zavolat, aby ověřili jeho historku. Nebýt sousedky, určitě by ho odvezli v klepetech.
Neskutečně se mi ulevilo, ale také jsem byla jaksepatří naštvaná.

Po zbytek pobytu jsem mu nebrala telefon, i když volal třikrát za den. Mluvila jsem jen s dcerou, která se samozřejmě za tátu přimlouvala. Odpustila jsem mu ale hned, jak jsem ho uviděla na nádraží s kytkou. Jen doufám, že mi už žádné podobné drama nepřipraví.

Magda F. (76), Litvínov