Kdyby to bylo možné, měli bychom s manželem zoologickou zahradu. Ale v bytě tři plus jedna v paneláku si moc vyskakovat nemůžete.

Když byly doma děti, střídali se u nás křečkové, potkani, hadi i papoušci. Teď, na stará kolena, nám zůstal už jen kocour Mikeš. 
Na rozdíl od svého pohádkového jmenovce je celý sněhobílý a také nemá zrovna společenskou povahu.

Návštěvy rozhodně nevítá, naopak se vždycky někam zašije a vyleze teprve tehdy, když vetřelci zmizí. Na manželova kamaráda Arnošta je vyloženě alergický.

Myslíme si, že je to tím, že Arnošt má doma dva ohaře a Mikeš je z něj cítí.
Nedávno zrovna Mikeš spokojeně vyspával nahoře na kuchyňské lince, když k nám Arnošt dorazil. Kocour spal zřejmě opravdu hodně hluboce, takže si nevšiml hluku v předsíni.

Probral se až když Arnošt vkročil do kuchyně. Pro Mikeše to byl šok. Vyskočil a jak byl rozespalý, přešlápl a spadnul rovnou do dřezu, kde byl kastrol napuštěný vodou, aby se odmočil.

Mokrý, vyděšený a ponížený vyrazil ze dřezu, prosmykl se kolem nás a zmizel do pokoje. Nechali jsme ho být, víme, že v tomhle stavu nemá smysl ho nahánět a utěšovat. Teprve, když Arnošt odešel, začali jsme po Mikešovi pátrat.

Nebyl v posteli, nebyl ve skříni, nebyl ani ve své oblíbené budce na kočičím stromě. Ať byl kdekoliv, říkali jsme si, že na šunčičku ho určitě vylákáme ven. Jenže kocour se neobjevil, ani když jsme s talířkem naloženým šunkou prošli celý byt.

To už bylo opravdu divné. Zkontrolovali jsme okna, prohlédli balkon. Jako poslední nás napadlo, že snad proklouzl ven do chodby, když Arnošt odcházel. Bylo to nepravděpodobné, ale stejně jsme prošli celý dům a nakonec i park před domem. Mikeš nebyl.


Po smutném večeru jsme si šli lehnout. Už jsem napůl spala, když se mnou manžel zatřásl. „Maru, já slyším Mikeše, někde tu mňouká…“. „To je hloupost, už z toho máš halucinace…“ chtěla jsem mu říct, když jsem najednou tiché zamňoukání taky zaslechla.

Oba jsme nastražili uši. Bylo to divné, ale mňoukání vycházelo z nitra postele. Tedy přesněji řečeno z úložného prostoru na peřiny. 
Ani jeden z nás nechápe, jak se tam Mikeš mohl dostat. Mezera mezi postelí a šupletem je tak úzká, že by se v ní zasekla i myš.

Ale Mikeš tudy očividně proklouzl. Opatrně jsme vytáhli šuplík a uviděli ztrápeného kocoura slisovaného mezi peřinami. Nic mu nebylo, měl jen trochu ztuhlé nohy a taky jeho hrdost utrpěla.

Naštěstí jsme měli po ruce spoustu šunky, abychom mu to utrpení vynahradili. Ale jak Mikeš proklouzl dovnitř, to je nám stále záhadou.


Šárka T. (60), Brno