Stále vzorný a slušný stydlínek potřeboval školu života. Rozhodla jsme se mu poskytnout trochu dobrodružství. Změnil se k nepoznání. Povedlo se mi ho zkazit!

V našem domě se dveře od bytů netrhnou. Stále se někdo stěhuje pryč a na jeho místě se ocitne někdo jiný. Je to jako sázka do loterie. Večer jdete spát a ráno se už zdravíte s novým sousedem!

Samozřejmě tak, jako všichni ostatní, jsem měla vždycky obavy, zda se vedle za tenkou zdí neocitne rodina s mnoha dětmi, nebo ještě hůř, nějací alkoholici, co se věčně perou a jsou hluční.

Soused byl průměr všech průměrů

Byla jsem proto skoro nadšená, když mi ráno podal ruku pán a představil se mi. „Jsem nějaký Jakub a nastěhoval se hned vedle vás do toho bytu,“ řekl a já v tu chvíli nevěděla, zda Jakub je jeho křestní jméno nebo příjmení. Oslovila jsem ho prostě:

„Pane Jakube,“ a u toho už zůstalo. Byl to takový nenápadný pán asi v mém věku a jediné, co se o něm dalo říct, bylo, že je průměrný. Výška, váha, oblečení i vzhled, prostě průměr všech průměrů. Neusmíval se ani nemračil, mluvil tiše ale zase ne moc.

Choval se jako podle učebnice. Ničím prostě nevybočoval, až to bylo nápadné! Občas, když jsme se potkali na chodbě, jsem se s ním dala do řeči, ale nic vlastně neříkal. Ani o sobě, ani o svých blízkých, pokud nějaké měl. Jeho tajemná mlčenlivost mě dráždila. Rozhodla jsem se mu dostat, tak říkajíc, pod kůži!

Trochu jsem ho vyděsila

Upekla jsem štrúdl a pozvala se, tak trochu proti jeho vůli, k němu domů. Samozřejmě, zařízení průměrné… „Tak co, čím se živíte? A jak jste se tady ocitnul?“ zeptala jsem se ho narovinu, ale odpovědí mi bylo jen pokrčení ramen.

Byl neslaný, nemastný, ani ryba, ani rak…Průměr! „Budu muset na něho jinak. Trochu mu zvednu adrenalin!“ pomyslela jsem si a hned, ještě u jeho stolu, kam mi postavil vlažnou kávu, jsem začala jednat. „Nešel byste se mnou před dům?

Něco bych tam potřebovala,“ poprosila jsem ho a on neodmítnul. Před domem byl záhon růží a já jich pár natrhala. Ukradla! On tomu přihlížel a byl úplně vyděšený! Začala jsem se smát.

„Vždyť jsem ty kytky sama sázela, tak proč bych si jich pár nevzala“ řekla jsem mu a abych ho vyděsila víc, opřela jsme se rukou o všechny zvonky. Za chvíli začali lidé otvírat oka a nadávat. Legrační na tom bylo, že viděli jen jeho, pana Jakuba!

Změnil se k lepšímu

Já byla schovaná ve vchodu. Jakub byl úplně zděšený, ale vynadat si mi netroufnul. Jen cestou domů nemluvil. Na usmířenou jsem o pár minut na něho zaklepala s lahví vína v ruce. Po pár skleničkách se rozpovídal. Rozvedl se už dávno a rodinu neměl.

Neměl vlastně vůbec nikoho. Nebyl zvyklý s nikým mluvit, celý život rýsoval u prkna, projektoval nějaké mosty či co. Prostě velký samotář. To až já ho trochu vychýlila. Ale byl to docela vtipný chlapík! Druhý den mě doprovodil, na moji prosbu, do obchodu.

Nenápadně jsem zavadila o pyramidu z konzerv a ta s rachotem spadla přímo před něho. Lekl se, div neomdlel. „Tedy paní Bětko, s vámi se člověk nenudí!“ vypravil ze sebe rudý jako rak. Skládali jsme spolu ty kompoty víc než hodinu. Byla to zábava!

Pozvala jsem ho na oběd a on mě na večeři. Od té doby jsme spolu. Dovedeme vymyslet už lepší zábavu a nikdy se nenudíme! Prostě jsem toho pana Průměrňáka zkazila a nelituji toho!

Pavla D. (65), Jablonec nad Nisou