Tatínek přicházel dlouho po své smrti a prováděl své rituály jako za života. Vnímali jsme ho všichni, včetně dětí. Maminka s ním hovořila a dívala se na televizi.

Jakmile jsem se o smrti otce dozvěděla, přijela jsem okamžitě k matce, abych připravila pohřeb. Odchod tatínka byl příliš rychlý na to, aby se s ním hned vyrovnala. A jak se brzy ukázalo, nehodlal se se svým odchodem smířit ani on.

Úspěšně praktikoval po své smrti všechny své oblíbené rituály tak, jak byl zvyklý. Hned noc po jeho pohřbu jsem se probudila přesně ve chvíli, kdy si chodíval v noci píchnout inzulín do kuchyně.

Kdykoliv jsem u rodičů spala, pootevřel při tomto svém rituálu dveře do obýváku, kde já ležela, aby se podíval, jak spím. Pak si rozsvítil malé světýlku u lednice, snědl připravené jídlo a píchnul si injekci. Chvíli poseděl v tichosti a šel zase spát.

Té noci po pohřbu mě probudil v kuchyni známý šramot, podobný tlumenému zabouchnutí ledničky. Otec, napadlo mě ve spánku, jde se bodnout, jak s oblibou říkal. Jenže hned vzápětí mě došlo, že otec už vlastně není.

Otevřela jsem oči a špicovala uši, co to mohlo být.

Dveře do kuchyně, které jsem večer zavřela, byly pootevřené přesně tak, jak to dělal otec, a v nepatrném světle lampy z ulice jsem měla na několik vteřin naprosto živý dojem, že v nich tatínek opravdu stojí a dívá se na mě.

Vyskočila jsem z postele a šla se do kuchyně napít. Musela jsem si na chvíli sednout a zůstala tak na okamžik v jakési zvláštní meditaci nebo zamyšlení. Pak jsem teprve šla zase spát.

Dcera ho slyšela jít

Ráno ke mně přiběhla dcera zcela vyděšená a vyprávěla mi, že v noci slyšela dědu. Zcela zřetelně zaslechla, jak vstal z postele a šel svými pomalými kroky po pokoji, a dokonce vnímala i cvaknout kliku.

Uvědomila si, že je děda mrtvý, a s hrůzou čekala, zda uvidí prosklenými dveřmi v kuchyni světlo, jak si vždycky svítil. A ono se opravdu rozsvítilo. Protože jsem tam přišla v tu chvíli já. Hrůzou prý ani dýchat nemohla.

Světlo po chvíli zhaslo a ona zase slyšela dědovy kroky jít k jeho pokoji. A cvaknout kliku.

Když mi tohle líčila, uvědomila jsem si, že jsem seděla v kuchyni skutečně nejen ve stejnou dobu, jako v ní býval otec, ale že jsem měla zvláštní pocit, že tam se mnou je. A maminka nám naši zkušenost jen potvrdila.

Ještě dlouho po otcově smrti, jakmile se usadila večer k televizi, ho slyšela přijít, jeho pomalý těžký krok byl nezaměnitelný, vnímala, jak těžce dýchá a slyšela ho dokonce sednout si na jeho oblíbené křeslo.

Jeho duše se vrátila

Záhy po otcově smrti otěhotněla jedna z mých sester. Bylo ji už téměř čtyřicet a dosud žádné dítě neměla. Podle prognóz lékařů se mohla s nadějí na potomka dávno rozloučit, a tak se vzdala veškeré víry, že bude někdy matkou.

Těhotenství bylo hotový zázrak, proběhlo bez komplikací a sestře se narodila krásná zdravá holčička. „Vítej zpátky, tati!“ přivítali jsme Rozárku.

„Tos tam dlouho nepobyl!“ Ať už je to s inkarnacemi jakkoliv, jedno je pravda, po narození tohoto dítěte se otec už nijak v bytě neprojevil.

Marie K. (47), Třešť