Kamarádčin manžel se mi moc líbil a jí zase můj milenec. Přátelsky jsme se dohodly na výměně, ale jen u té nezůstalo. Mužské si vzájemně půjčujeme a jsme spokojené obě!
Padesátka je jen číslo v kalendáři. Skutečný věk je ten, na který se člověk cítí. Já se cítila paradoxně mladší, než ve třiceti. To jsem měla malé děti, byla nevyspalá a trápila mě spousta zdravotních problémů. Asi z toho vyčerpání! Ani moje manželství nebylo tehdy nic moc. Můj Viktor byl sice hodný a pracovitý, ale taky takový nemastný, neslaný.
S milencem jsem si rozuměla
Na nic neměl svůj názor a s nikým si to nechtěl rozházet. Ani se mnou ne, natož s někým cizím. I jeho zevnějšek byl nenápadný a průměrný. Já to tehdy moc neřešila. Přednější bylo, že odvedl děti do školky a pomohl s nákupem. A taky odevzdal peníze z výplaty a nic neutratil. Časem mi ale začaly některé jeho vlastnosti docela vadit. Přestala jsem si ho vážit jako muže! Nechci svoje chování nijak omlouvat, ale prostě jsme toužila po někom dominantním. Kdo by byl chlap se vším všudy, třeba i s nějakými negativy! Aniž bych se o to nějak snažila, našla jsem si milence. Či spíš, milenec si našel mě. Byl ženatý a o rozvod, stejně jako já, nestál. Ale o nějaké to dobrodružství ano. Tak jsme se dali dohromady a scházeli se celkem pravidelně hezkou řádku let. Věděli jsme o sobě úplně všechno a o svých nejbližších také.
Věděla o něm jen kamarádka
Vlastně nám náš vztah paradoxně hodně pomohl. Já s ním probírala jeho manželské problémy a on zase ty moje. Často se dokonce mého muže zastal a vyčetl mi, že jsem k němu nespravedlivá. To jsem potom někdy uznala svoji chybu a byla na Viktora výjimečně hodně hodná! Uvařila jsem mu něco dobrého na zub a upekla jeho oblíbený štrúdl. Když seděl u stolu a pochutnával si, vždycky mě pochválil. Prý má štěstí, jakou má hodnou ženušku! Občas jsem se trochu zastyděla, ale potom si řekla, že je všechno jeho vina. Kdyby nebyl tak přízemní, nemusela bych mu zahýbat! Jediným člověkem, kdo o mém tajemství věděl, byla moje nejlepší kamarádka Františka. Těch kamarádek, nebo kolegyň či známých, jsem měla samozřejmě celkem dost, ale ona u mě byla vždycky na prvním místě. Měla jsem ji moc ráda, přestože jsme si nebyly povahově vůbec podobné.
Neslušný návrh
Ona byla taková ta domácí puťka, co se na jiného od svatby ani nepodívala. Povinnosti u ní byly na prvním místě, denně vařila teplé večeře a dokonce vyšívala! Přesto, nebo právě proto, jsem její společnost vyhledávala a ona tu moji taky. Já se s ní cítila vždycky v takovém bezpečí a pohodě. Jako bych se vrátila do dětství, do babiččiny náruče. A ona zase říkala, že jsem jako vichřice a vítr v jejích vlasech. Že kdyby mě neměla, musela by si mě vymyslet! Že mě má místo kina nebo nějaké dobrodružné knížky. O mém milenci věděla a samozřejmě s nevěrou nesouhlasila. Ale také neodsuzovala! „Jiřino, co z toho máš, pořád se strachovat, že ten tvůj vztah praskne. Zákonitě se to musí stát! Co si počneš?“ domlouvala mi starostlivě, ale já se jen smála: „Zkus to a uvidíš, jak je hezké mít něco jen svého. Pro sebe! Nebo se s milencem rozejdu a ty mi budeš půjčovat svého manžela. Je moc pěkný, jestlipak sis toho někdy vůbec všimla?“
Těšila jsem se na jejího manžela
Tohle naše vtipkování stálo u zrodu myšlenky, která nás obě dost překvapila, ale hlavně, k mému údivu, našla u Františky nečekaně úrodnou půdu. „No víš, já ti toho svého klidně půjčím, nejsem žárlivá. Ale víš, že občas taky pomýšlím na nevěru? Jaké by to bylo. Jak bych se cítila!“ přiznala upřímně a začervenala se tak, jako by už něco provedla! Byla tak bezbranná a roztomilá! Napadlo mě, proč Františce její sen nesplnit? Pavel, ten můj milenec, byl už stejně okoukaný a předvídatelný, jako manžel Viktor. Jako bych byla vdaná za oba a s oběma se už nudila úplně stejně! To Františky manžel, ten by stál za hřích! Byl to takový vztekloun akurátní, pořád by jen velel a rozkazoval. Potřeboval by pořádně zkrotit! Okusit vlastní medicíny! Když jsem Františce oznámila, že ona dostane na stříbrném podnosu mého milence Pavla, výměnou za svého manžela, málem omdlela. Úplně se trémou rozklepala, ale potom kývla. Prý je načase prožít něco neobvyklého! Nového! Tajného! A hříšného…
Oba nakonec souhlasili
Zbývala jen maličkost. Přemluvit oba zúčastněné pány, na které jsem si dělala s Františkou zuby. Tušila jsem, že to nebude až tak úplně lehké, ale bylo to těžší, než jsem předpokládala. Pavel byl zásadně proti. „No to snad nemyslíš vážně! Ona není vůbec můj typ! A co ty, to se jako rozejdeme, nebo co? Po všech těch letech?“ a byl skoro zoufalý. Docela mě překvapil, protože já náš vztah považovala za ryze účelový a pragmatický. Oba jsme si jen nahrazovali to, čeho se nám v našich manželstvích nedostávalo. A oběma to tolik let vyhovovalo! Musela jsem ho, oproti původnímu plánu ujistit, že se nerozcházíme. Jen rozšiřujeme náš spolek o další dva členy! Ani Františka to s přemlouváním manžela neměla lehké. Samozřejmě mu nepřiznala, že touží po nevěře. Namluvila mu, že jsem osamocená a smutná a toužím po mužské náruči. Manžel Františky se sice hodně divil, ale nakonec si dal říct. Prý mě musí zachránit! Co kdybych si chtěla něco udělat?
Záměna dopadla na výbornou
Vše dopadlo na výbornou! „Teda Jířo, tomu bych nevěřila ani ve snu! Že jsem se ti nepřiznala už dřív! Nic tak skvělého jsem ještě nezažila…“ rozplývala se Františka. Byla k nepoznání! Její bledá pleť zrůžověla a oči jí zářily jako dvě hvězdy na nebi. Dokonce se i jinak oblékla. Už neměla šedou sukni a černé sáčko, ale rifle a růžové tričko. Zázrak! Františka si mého obdivného pohledu všimla a než jsem ji stačila pochválit, ukázala si někam pod to tričko: „Všechno mi darovala dcera a měla ze mě radost. Kdyby jen tušila, co se za tou radostí skrývá!“ I já měla pro kamarádku novinky. Ten její generál taky nebyl k zahození. Nebyl nudný a hýřil nápady. Jen můj manžel, chudák jeden poctivý, zůstal tak trochu na ocet. Nevadilo mu to, vždyť o ničem neměl ani tušení. Prostě, co oči nevidí, srdce nebolí! A tak si s kamarádkou zpestřujeme náš jinak všední a obyčejný život. Ona mi půjčuje manžela a já jí zase milence. Jsme všichni spokojení. A o to jde, ne?
Jiřina S. (52), Olomouc
