Mít doma hospodského nebyl nikdy žádný med. Ráno spal a domů chodil pozdě v noci. Když začal hrát karty a prohrávat velké peníze, nezbylo mi, než začít hrát taky!
Naše manželství bylo celkem dobré, nebýt manželovy vášně pro karban. Když si pronajal před lety malou hospůdku, musel mi slíbit, že karty se na stole nikdy neobjeví. Z počátku jsme ho dokonce chodila kontrolovat.
Namátkové přepadovky se mi ale časem začaly zajídat. On byl na mě vždycky naštvaný a já ho stejně nikdy nepřistihla.
Díky plastice jsem se dozvěděla o dluzích
Jednou jsem potkala bývalou spolužačku z učiliště. Málem jsem ji nepoznala. Dopřála si totiž plastiku víček a hodně zhubla. Byla hezčí než kdysi. Obdivně jsme si ji prohlížela a ona mi, potěšena mojí chválou, poradila: „Jdi taky!
Moc to nestojí a radost je veliká!“ Manžel byl pro. Měla jsem pocit, že se skoro těší, až na chvíli vypadnu z domu!
Netušil totiž, že víčka mi udělají na počkání a on mě bude muset odvézt domů…Po zákroku jsem si vzala pár dnů dovolené a užívala si domácího klidu. Jednou ráno jsem zaslechla manželův hlas. Telefonoval a neuvědomil si, že jsem doma a ne v práci.
„Jo, domluveno, tentokrát už vyhraji! No jasně, že ti všechno splatím!“ Naléhavost jeho slov mě nenechala na pochybách. Určitě hraje ty svoje karty a prohrává. Hned jsem vyskočila z postele a udeřila na něho. Hrozně se lekl, myslel, že je doma sám.
Ani se nenamáhal zapírat: „Jo, jsem v průšvihu. Prohrál jsem už deset tisíc! Ale dneska to určitě dám…“ Byl to prostě beznadějný ubožák!
Karty jsem si označila
Mně už skoro nic, až na pár modřinek nebylo. Naopak. Plná elánu jsem neměla co dělat a tak jsem mu navrhla: „Půjdu ty karty hrát za tebe. Vytluču z těch tvých kamarádíčků všechno, o co tě obehráli!“ Protestoval.
Prý je to ostuda, nechat za sebe karbanit manželku. Já mu ale nedala na výběr. Prostě bude dělat nemocného a já ho zastoupím! S celým plánem jsem ho ale neseznámila. Moc dobře jsem věděla, že ty podvodníky neobehraji.
Jen když budu ještě větší podvodnice, než oni! Karty jsem si náležitě připravila. Označila a pár jich vzala do zásoby. A taky si pořídila hezké brýle. Ukážu jim jizvičky a oni si nevšimnou, že díky tmavým brýlím mohu pokukovat ostatním do karet!
Večer jsem se náležitě vystrojila. Výstřih měl být mým druhým triumfem! Partička karbaníků se z počátku dost ošívala, ale hrála jsem naivku a oni předpokládali, že mě obehrají. Už viděli ten bezpracný zisk!
Švindlování se mi zalíbilo
Chytře jsem jim dopřála pár prvních proher. Mých, samozřejmě. Natěšeni mojí údajnou naivitou zvyšovali sázky. Ovzduší houstlo a kolem našeho hráčského stolu se začali shromažďovat čumilové.
Bála jsem se, že mě někdo odhalí, ale každý chce vidět jen to, co chce. Nikdo ode mě nečekal tak podlý podvod, a tak mě nikdo ani nepodezíral! Začala jsem vyhrávat. Pomalu ale jistě. Spoluhráči, notně posilnění alkoholem, si to nechtěli nechat líbit.
Po půlnoci jsem odcházela bohatší o tři tisíce! Doma na mě netrpělivě čekal manžel. Mlčky jsem položila podvodem získané peníze na stůl a oznámila: „Zítra jdu zas. Dokud nebudu mít tvůj dluh zpátky!“ Ani nic nenamítal. A tak jsem všechny obehrála.
Ráda bych řekla, že tím všechno skončilo, ale hraní karet mě začalo náramně bavit. Stalo se mým koníčkem. Zatím mě nikdo neodhalil a tak je ze mě falešný hráč! Jen jedno mi musíte odpustit. Svoje pravé jméno ani bydliště neuvedu, pardon!
Zuzana T. (56), Praha
