S manželem jsme po celý život šetřili a dokázali vyjít s málem. Až jsem se jednou nechala opít rohlíkem a dostala se do začarovaného kruhu reklamních akcí.

Začalo to tak nevinně! Kávičkou s dortíčkem a šiškou salámu za to, „že jsem vážila takovou cestu“. Díky tomu jsem se stala nadšenou a pravidelnou posluchačkou různých předváděcích akcí. Měla jsem z toho radost.

A pak jsem dostala tu úžasnou nabídku, která se neodmítá. Fantastické hrnce! Takový materiál! Ve vesmíru ho testovali! Hned, jak jsem dorazila domů, jsem poslala z konta potřebný obnos. A krabici s hrnci schovala na půdu. Však se budou hodit,..

Společná kasa, nad níž jsem po celý život držela ochrannou ruku, se začala vyprazdňovat. A tak se stalo, že jsem se jednou vrátila domů z práce a u stolu seděl můj úplně zkoprnělý muž. Potřeboval vybrat peníze na opravu auta, ale přišel s prázdnou.

„Libuško, na kontě není ani koruna. Vždyť tam bylo skoro sto tisíc!“ Věděla jsem, že je zle. Naše poslední peníze jsem totiž vyměnila za protialergické deky. Taková to byla skvělá investice! Přiznala jsem se.

A nezamlčela jsem ani to, že možná ještě dlužím pár tisíc. Manžel skončil v nemocnici a nevypadalo to dobře.

Děti mě málem zavrhly

Neměla jsem ani korunu. Jen spoustu zbytečně předražených věcí. Řekla jsem si, že ještě jednu akci a končím. Brala jsem to jako rozloučení. Věděla jsem, že to ti sympatičtí mladí lidé pochopí. Jenže mě čekala studená sprcha.

Když zjistili, že si nic nekoupím, najednou jsem nebyla jejich asistentka Libuška, ale ta stará paní. Nebrala jsem telefon, když mě chtěli nalákat na další akci. Letáky, které mi dávali do schránky, jsem vyhazovala do koše.

Na půjčku, ze které jsem zaplatila to, co jsem dlužila, mi nakonec ručila moje kamarádka Maruška, která mě varovala a se kterou jsem se kvůli výhodným nákupům rozhádala.

Manžel se naštěstí z problémů dostal a zdálo se, že mi ti lidé dali konečně pokoj. Jenže klid vydržel půl roku. Stalo se to, když byl manžel třetí týden v lázních. Někdo zazvonil u dveří. Byli dva.

„Paní, my jsme přišli kvůli té reklamě.“ A hned vytahovali papíry. Dvacet tisíc, to je přece zadarmo, když si představím, kolik vám vynese ta obrovská reklama na domě.“

Vzepřela jsem se. „Já vám nic podepisovat nebudu.“ „Ale my jsme o té reklamě před týdnem mluvili s vaším mužem. Byl pro!“ Musela jsem se pořádně nadechnout, abych byla schopna odpovědět pořádně od plic: „Manžel je už tři týdny v lázních.

Málem ho zabily takové hyeny, jako jste vy. Okamžitě vypadněte, nebo zavolám policii!“ Přibouchla jsem jim dveře před nosem. Bože, proč jsem tohle nedokázala říct před půl rokem?

Libuše (74), Znojemsko